Jez

Seděla holčina na jezu. Seděla tak zhrouceně a usedavě plakala. Asi i to počasí vytušilo její duševní rozpoložení, bylo zataženo. Bylo pod mrakem. Velké těžké mraky pluly po obloze, přesně tak jako splíny v její duši. Měla krásné bloňďaté vlasy do půlky zad. Kvůli občasnému profouknutí vánku byly rozcuchané a poletovaly jí neposedně kolem obličeje. Její velké modré oči byly zahaleny mlhou smutku, už neměly onu pověstnou jiskru. Po tváři jí stékala rozmazaná řasenka. Rty měla popraskané. V srdci díru od lásky a v duši měla smutek. Proč jí to udělali? Jeden kluk si s ní zahrál, druhého zničila ona. Ten možný budoucí přítel byl daleko. Kamarádka odletěla do Anglie, její dvojče se odstěhovalo a nejlepší kamarádka najednou neměla čas. Achich taková souhra. Proč? Pořád dokola se ptala proč? Co jí tím osud chtěl napovědět? Opravdu si to zasloužila? Začala přemýšlet nad svými chybami, nad svojí neustálou pohodovostí, nad občasnou sobeckostí a protivností. Přemýšlela nad tím jestli by to šlo napravit - nešlo, vždyť rozbitou vázu nelze slepovat. Co teď s tím? Hodit vše za hlavu a začít znovu? Odkud? Z čeho? Všeho měla plné zuby. Byla moc smutná, plná divných pocitů. Cítila se tak sama v tom obrovském světě. Najednou se zhroutilo vše, co tak pečlivě budovala. Kdyby ji aspoň někdo podal onu pomocnou ruku. Kdyby jí někdo obejmul a řekl, že je tu jen pro ni, že ji má rád. Kdyby jí někdo řekl hezké slovo a rozesmál ji. Podívala se dolů z jezu. Voda vypadala tak klidně. Přesně tak jak chtěla aby byla klidná její duše. Vždyť by stačilo tak málo. Stačilo by nakročit, zavřít oči a jen letět, pak už by se nemusela zaobírat takovými věcmi. Stoupla si a nadechla se. . Ano, to je přesně ono, tohle jediný jí pomůže. Tohle ji zachrání. Už, už se nadechovala a chtěla zavřít oči, když v tom se to stalo. Stalo se to, co by nečekala ani v tom nejhezčím snu. Od přehrady vyšel možný budoucí kluk. Měl mp3 v uších a pobrukoval si. Najednou na sobě ucítil upřený pohled. Podíval se směrem, kde stála dívčina a celý ztuhl. Nechápal co to má znamenat, slečna, kterou má tak rád, stála na jezu a chystala se asi skočit. Ne, to přece nedovolí, vždyť právě kvůli ní dnes předčasně přijel. Dlouhou dobu se dívali jeden druhému do očí a oba věděli, že tenhle okamžik je spojuje čím dál víc. Najednou se dívka smutně usmála a věděla, že dnes neskočí. Že nikdy neskočí.
Tohle byl okamžik, který jí zachránil život. Tohle byl okamžik, který začal ten nový začátek. . .