Krása rána

„Vstávej.“ _Co to bylo? Zdálo se mi to nebo mě někdo vážně chtěl vzbudit?_
„No tak, rychle…“ _Nezdálo, někdo si vážně myslí, že mě může vytáhnout ven._
„Danny, prosím!“ _No, takhle výhružným tónem sem slovo „Prosím“ ještě neslyšel. Znělo spíš jako „Dělej a neflákej se ty lenochu jeden“._ Danny otevřel jedno oko. Nad sebou uviděl rozmazanou postavu. Oči se mu zaostřili až po chvíli. Byla to Nikol. Všude okolo bylo ještě šero, skrz plachtovinu jejich stanu neprosvítalo skoro žádné světlo. _Tak to ona mě budí? Proč že to s ní vlastně chodím?_ Nikol, evidentně nadšená, že se konečně probral, se k němu naklonila a políbila ho. _Jo, vlastně, už vím proč…_ Po chvilce se od něho odtáhla.
„Tak co se děje?“ Danny se ani nesnažil zakrýt zívnutí.
„Už jsme tady pod stanem týden a ani jednou jsme se nešli podívat na východ Slunce.“ _Východ Slunce?! Ona chce jít na východ Slunce? To ale znamená, že je teď okolo pěti ráno ne?_
„Hmmm… no a?“ Snažil se hrát hloupého, ale už se dostatečně probral na to, aby věděl, že mu to nepomůže.
„No a tak vstávej, za chvíli bude vycházet.“
„Á… vždyť já ani nevim, kde ho mám vyhlížet… vychází na východě nebo na západě? Nebo na severu?“
„To poznáš ty chytráku, tak pojď. Říkáš o sobě, že jsi umělec, ale na něco tak krásného se podívat nechceš…“ Nikol se Dannymu pokusila strhnout spacák, ale ten byl na tenhle tah již připravený a pevně jej držel zevnitř. Dívka se jen usmála, stoupla si (skrčená, kvůli velikosti stanu) nad Dannyho a pokoušela se mu jeho tepelnou izolaci stáhnout. Ten chvíli svůj spacák ještě držel a potom s ním trhl k sobě a Nikol spadla na něj. Okamžitě jí začal líbat. Nebránila se. _Páni, ticho… ona fakt mlčí… pozor, odtahuje se!_ Danny obětoval jednu ruku zimě, vytáhl jí ze spacáku a přitiskl s ní její hlavu k jeho. _Tak chlape, vymýšlej plán. Jen to nezvorej._ Vytáhl i druhou ruku. Stále přitom Nikol líbal. Věděl, že pokud se mu to nepovede při jednom polibku, prohrál. Převrátili se. Teď ležel on na ní. Nikol si rozepnula mikinu. Potom Dannymu pomalu začala rozepínat spacák. _No páni, tak nakonec vyhraju na plné čáře. Nepůjdeme nikam a ještě se s ní vyspím._ Nikola jela rukou se zipem stále níž, až se dostala do míst, kam už nedosáhla. Danny se trochu skrčil a rozepnul ten zbytek sám. Stále však zůstávali v jednom dlouhém polibku. _A to si ještě předevčírem říkala, že ještě na tohle nejsi připravená._ Nikol z ničeho nic přestala líbat, mrštně strhla z něj spacák a odhodila ho do protějšího rohu. Potom Dannyho odstrčila na stranu a vstala.
„No tak když už si vstal i s tím svým milovaným egem, můžeme jít na ten východ ne? Jo a vem si nějaký kalhoty, na tom tvym pyžamu jde poznat, že nemyslíš na východ Slunce.“ Potom vyšla ven. _Myslím na tebe, což je pro mě víc než svit Slunce… Ale za tenhle podraz zaplatíš… Udělala sis mocného nepřítele holčičko._ Oblekl se a s remcáním vylezl ven. I když byl srpen, bylo dost chladno. _Až zjistím, kdo vymyslel ranní hodiny, praštím ho něčím velkým, možná svým největším stativem._ Kousek od jejich stanu, který stál uprostřed (spícího) campu, stála Nikol. _Stejně se na tebe nedokážu zlobit. Jsi nádherná. K tobě se tohle šero nehodí. Ty jsi Víla Dne, když se tvé vlasy třpytí, když se tvá krásná ústa usmívají a září víc než Slunce, když jde vidět tvá mírně opálená kůže. Ve tmě vypadáš jako Růže mezi kopřivami, prostě tam nepatříš…_ Došel až k ní.
„Tak to rychle spusť, ať to máme za sebou.“ Dany nasadil otrávený a unavený výraz, ačkoliv se ani unaveně ani otráveně necítil.
„No tak Danny, to si říkáš umělec, když neoceníš východ Slunce?“
„Neříkám si umělec v pět ráno…“ I když se stále snažil držet ten samí výraz, když se jí podíval do očí, jeho tvář ho přestala poslouchat a vytvořila malý úsměv. _Nikdy sem nepochopil, jak tohle dělá… Se všemi lidmi dokážu být cynik do morku kosti, ale když vidím její oči, cítím víc citů než dokážu ukrývat._ Nikol si všimla jeho změny výrazu.
„Ne, ty si ze mě zase jenom střílíš. Tobě to vůbec nevadí, jenom si hraješ na frajera.“ Danny povytáhl obočí, i když věděl, že to řekla skoro přesně.
„Já a frajer? Neurážej…“
„Ale ano, je to tak. Nejsem zase tak hloupá.“
„Určitě ne?“
„Ty máš zase náladu Dane. Urážet své dívky se ti zachtělo. Ale já už si zvykla.“
„Já urážím? To tys mě nazvala frajerem.“
„Frajer není urážka… Teda, když jde o tebe…“
„Páni…“ Danny se usmál a stoupl si k Nikol blíž, „Jsi vážně drzá… Asi na tebe mám špatný vliv.“ Nikol se mu zahleděla do očí. _Mám chuť ti říct, že tě miluju Nikol… Ale nechci to říkat tady. Tady to místo je na to moc sladký, je to jako z amerického filmu a to já fakt nechci._ Políbili se. Nevěděl jak dlouho, ale předpokládal, že to nemohlo trvat déle než deset vteřin. _Danny, neříkej to! Poslouchej mě! Halóóó. Tady tvůj rozum, tvůj kamarád. Neříkej jí to tady chlape, tady ne._
„Miluji tě Nikol.“ Bylo ticho. Nikde se nic neozývalo. Trvalo to asi tři vteřiny. _Proč si jí to říkal, tady? Tak aspoň pokračuj, řekni toho víc! Řekni jí všechno, co máš v sobě, no tak, dělej! Jsi přece umělec, zamilovaný scénáře si už přece psal, tak jí z toho něco řekni. No tak!_ Ale mlčel. Nedostal ze sebe ani slovo. Tři vteřiny ticha. Potom se Nikol pohnula. Přitiskla se k němu. Drželi se v náručí.
„Já tě taky miluju Danny.“ Měli zavřené oči. Stáli tam v objetí. _Nikol ty můj andílku. Proč jsi tak dokonalá? Nevěřík, že se mnou vydržíš dlouho. Jsi pro mě moc dobrá. Já jsem jenom kluk s kamerou, co si hraje na umělce. Ty jsi Anděl bez křídel. Miluju tě, Nikol… takže jestli se chceš dneska dívat na východ Slunce, budeme se na něj dívat._ otevřel oči a… Bylo světlo. Tento pohled na denní okolí ho poněkud zmátl. _Nebyla tma? Tak dlouho tu snad nejsme ne? Čas je relativní… ale takhle?_
„Ehm… Nikol?“ Měla hlavu na jeho rameni, oči stále zavřené.
„Ano?“
„Holčičko, příště si na ten východ vezmu kameru.“
„Je nádherný, že ano?“ Stále měla zavřené oči. Danny si mírně oddechl. Zavřel je také a přitiskl se k ní o něco pevněji.
„Ano, je nádherný.“