Nesmíš si ho vzít (1. díl)

Stojím před zrcadlem v bílých šatech a v duchu si říkám: „Tak a je to tady. Dneska se vdávám!“
Beru si muže při kterém cítím klid pohodu, harmonii a to, že jsem milovaná.
Něco uvnitř mě mi ale říká, že to není všechno, že bych měla cítit něco víc.
Kde je vzrušení, vášeň a touha zažít něco nového, nadpozemsky krásného a neopakovatelného.
Chci milovat a být milována.
Cítit pocit bezpečí, ale tohle všechno jsem cítila pouze s jedním člověkem.
S člověkem, se kterým jsem prožila všechno to, co se prožít dá a na co člověk nikdy nezapomene i kdyby chtěl i kdyby se snažil sebevíc, nikdy se mu to nepovede. Nikdy to nevymaže ze své mysli a ze svého srdce.
Snad to časem vybledne a už to nebude tak živé a bolestivé.
To, co jsem cítila při něm, chci cítit i při muži, se kterým dnes spojím svůj život navždy.
Chci, aby byl plný pohody a klidu a snad časem i lásky, která bude vděčná.
Možná se mi to jednou podaří.

Když mě, Lukáš, tehdy v restauraci, kde bylo všechno luxusní, dokonalé, romantické a jako v pohádce, požádal o ruku, neohlížela jsem se na to, že moje srdce bilo napoplach a křičelo NE!
Odpověděla jsem mu: „ANO!“
Vstal a políbil mě!
Navlékl mi prsten a hned začal plánovat svatbu, hostinu, a dokonce i svatební cestu a já, která bych měla spolu s ním sdílet nadšení a radost, jsem myslela na někoho jiného a uvědomila jsem si, že to co bylo už navždy skončilo.

Od toho večera uběhlo pět měsíců a nadešel dnešek. Den D!
„Dělám správně?“ zeptám se sama sebe nahlas, ale nikdo mi neodpoví.

„Pojď dál!“ vyzvu klepajícího, protože vím, že to může být pouze moje svědkyně. Nikdo jiný už v domě není. Naši odjeli do kostela, aby dohlédli na poslední přípravy. Klepajícím ovšem není Laura, svědkyně, ale Matěj.
„Co tady děláš?“ zeptám se ho vytočeně
„Nesmíš si ho vzít!“ řekne a přistoupí ke mě.
Stojíme tam proti sobě a díváme se jeden druhému do očí.
„Proč bych si ho neměla vzít? Proč? Řekni mi teda, koho bych si měla podle tebe vzít, když ne člověka, který mě miluje a nikdy mi neublížil!“ zeptám se ho a neubráním se slzám.
„Víš proč si ho nesmíš vzít? Protože ty miluješ mě a ne toho idiota Lukáše. Ty miluješ mě a já miluji tebe!“ vyzná se mi.
„Vážně? Tak proč jsi to všechno pokazil, pošlapal a zahodil, hm? Proč jsi mě podvedl? No? Co mi na to řekneš?“ křičím na něj to, co jsem se chtěla zeptat už dávno to, co mě tíží od toho osudného dne.
„Já jsem s ní nic neměl! Nevím, kdo ti co napovídal, ale já s ní nespal!“ hájí se a chce mě obejmout, ale já mu to nedovolím.
„Nikdo mi nic nemusel říkat. Já vás viděla. Ona byla vzhůru a když mě viděla, jen se k tobě přitulila a vítězoslavně se na mě usmála. Tak mi tady prosím tě nelži a vypadni!“ řeknu a snažím se, aby to znělo co nejlhostejněji.
Znovu se mi vybavil ten den. To ráno, kdy jsem přišla k němu domů a viděla ho sní. Spal a ona byla vedle něj.
„Když jsme spolu naposledy mluvili, tak jsem měl strašnou kocovinu a nechápal jsem, co se stalo. Pohádali jsme se a ty jsi mi třískla dveřmi. Byl jsem na tebe naštvaný, ale pak jsem se nějak dozvěděl, co se stalo a došlo mi, co jsi musela vidět a co jsi si musela myslet. Chtěl jsem ti to vysvětlit, ale ty už jsi chystala svatbu. Snažil jsem se na tebe zapomenout, ale nějak to nešlo. Myslel jsem na tebe každou minutu, každou vteřinu. Měl jsem pocit, že se zblázním. Nemohl jsem tě nechat odjet do kostela, abys si vzala toho …“
položím mu prst na ústa a on zmlkne. Mlčky na sebe hledíme a on vycítí změnu v mém postoji a políbí mě!
Zpočátku jemně a lehce, ale když mu svými ústy vyjdu vstříc, tak se zpočátku jemný a lehký polibek změní ve vášnivý a spalující. V takový, po jakém jsem celý ten čas toužila. Vjedu mu rukou do vlasů a on mě k sobě přitiskne ještě těsněji. Hladí mě na zádech a já mu rukou vjedu pod tričko.

Možná bychom tam stáli a líbali se celé hodiny, vyrušila nás ale Laura, aby nám připomněla, že Lukáš je na cestě.
Podívám se mu do očí a mám pocit, že se od nich nedokážu odloučit, ale přemůžu se a řeknu jen: „JDI!“
Vidím, že mě chce znovu políbit, ale jasně mu naznačím, že má jít. Odvrátí se ode mne a opravdu jde.
„Miluji tě!“ řeknu jakmile zmizí za dveřmi. Nevím, jestli mě slyšel, ale vím, že Matěje budu milovat navždy!

Kone prvního dílu