Příběh co píše sám život...II.

Tak je tu pokračování.
Ráno jsem se probudila do slunečného dne. I když je pravda, že jsem se moc nevyspala. Pořád jsem myslela, jak to udělat, aby si mě všiml. A možná se toho bojím. Cítila bych se trapně. CO bych si s ním měla povídat? Ne já musím vymyslet něco jiného. No snad mě během dne něco napadne. Už to nemůžu odkládat, jinak se utrápím. No jo, napadlo mě, ale co když mu to nějak naznačím a tak a on se mi vysměje? Nebo mě zazdí? Co potom….Budu nešťastná a stejně ho nepřestanu milovat. Jen to bude víc bolet. Není lepší milovat jen platonicky? Jenže z toho se utrápím. Sakra to je ale situace. Co se to se mnou děje? Co to se mnou udělal?
A dost. Vstávat a do školy. Musím přijít na jiné myšlenky. Ale jak, když ve třídě bude ON. Celé vyučování mu koukám na jeho široká a svalnatá záda. Bože, ten je ale sexy. No jsem hotovej magor jak by mi řekla Ilona.
„Holka pohni nebo přijdem pozdě“ huláká Ilona pod oknem. Popadla jsem tašku a už jsem pádila. „Teda tobě to trvá, nejsi zamilovaná?“ „Přiznej se, kterej to je? Jirka z áčka nebo Libor?“ Nemůžu jí říct pravdu. „Ale žádnej, jen jsem blbě spala a zaspala jsem“ „no nevím“ přisadila si Ilona, „už delší dobu jsi jako tělo bez duše. O čem pořád přemýšlíš?“ Než jsem jí stačila odpovědět, přehnal se kolem nás vítr. Můj vítr na motorce.Nemohla jsem z něj spustit oči. „No teda to je ale magor, div nás nesmetl, debil jeden“ počastovala ho Ilona. Jen kdyby věděla…
Ve škole bylo docela fajn, schytla jsem dvě jedničky. A to jsem pomalu ani nevěděla, co odpovídám. Pořád jsem viděla jeho oči. Ale on se na mě ani jednou nepodíval.
„Holky, včera jsme šli z našima od známých a hádejte koho jsme potkali“ nechala se slyšet Naďa „no našeho fráju Roberta. Seděli s partou u Kolomazníka“ TO je hospoda s posezením venku. „No jeli jsme ke známejm, maj chatu za městem. A když jsme se vraceli, seděla celá parta na kamenech u rybníka. Měli oheň, podle mě tam maj svoji základnu. Kluci je tam několikrát viděli“ líčila nám dál Naďa. Poslouchala jsem bedlivě. Copak se o něm dovím? Rybník je docela z ruky, na takovém bohem zapomenutém místě za naším městem. Jít tam večer nebo v noci, tak se asi zblázním strachem. Místo působí opuštěně a hlavně strašidelně. Nedivím se, že tam chodí. Je tam klid a asi je jim tam dobře. Baví se po svém. „Seděli , kouřili a pili, smály se nějakejm přitroubleji vtipům. Byly mezi nima i 3 holky. Takový zkrachovalkyně“.. ušklíbla se Naďa. Čekala jsem co bude dál, ale Naďa už nic neřekla. Prostě nám tohle sdělila a dál neuznala za vhodné se o Robertovi a jeho partě bavit. Ale mě napadla taková myšlenka. CO kdybych vyrazila na výlet na kole a zajela jako k ryblíku? Jela bych kolem nich. A třeba jako náhodou bych píchla.. No páni to je ale blbost. Jednak bych se bála a jednak… bych to asi nezvládla. Jak by se zachoval? Před partou? No musím si to rozmyslet…. Ale jinej nápad nemám, tak to prostě musím uskutečnit. Večer to pořádně promyslím.
Je rozhodnuto. Svůj nápad provedu v sobotu večer. Naši jedou na chatu a já jsem se vymluvila na učení. Zabralo to. CO mě asi čeká? Mám takovej strach a nemůžu se s ním nikomu svěřit.
Tak připravit kolo a hlavně nůž, abych mohla proříznout duši. Jen jestli z toho nevypustím svoji duši. Je to tak akční. Tohle všechno kvůli klukovi, kterýmu nestojím ani za pohled a který s největší pravděpodobností ani neví, že existuju.
No sladké sny Lenko, zítra je tvůj velký den. Sladké sny Roberte, nevíš co na tebe chystá jedna bláznivá zamilovaná puberťačka. Tak zítra.. Budu mít ve všem jasno.Mám strach, ale musím to udělat. Prostě musím. Pro sebe, pro něj…Už nemůžu vycouvat. Prostě ne. Tak zítra Roberte… Bude to jako hra. Všechno nebo nic. Tak zítra…
Pokračování příště