Nesmíš si ho vzít (2. díl)

… „Proč jsi ho pustila nahoru?“ zeptám se Laury, která přijde po Matějově odchodu.
„Protože jsem to považovala za správné,“ odpoví.
„Za správné?“ zeptám se nevěřícně, „Ty jsi považovala za správné pustit sem člověka, který mi tak ublížil, několik minut před tím, než řeknu ANO Lukášovi?“
„Ano, a víš proč? Protože ty Lukáše nemiluješ! Ty miluješ Matěje a děláš obrovskou chybu!“ řekne a odejde.
Nechá mě samotnou s mými myšlenkami.
Možná má pravdu. Možná dělám špatně, že si chci vzít Lukáše, ale dokázala bych vydržet s Matějem?
Dokázala bych na všechno zapomenout a začít od začátku?
Nevím! Je to tak strašně těžké po tom všem, co se mezi námi stalo, co mi řekl a co udělal. Viděla jsem ho s tolika různými dívkami. Když se naše oči střetly, jen se pousmál a objal svou společnici. Začali se líbat a když skončili, znovu se na mě podíval. Rvalo mi to srdce takhle ho vidět a být svědkem toho, jak se mi vysmívá. Jak to dělá naschvál a jen proto, aby mi ublížil. Po tomhle jsem vždy hledala útěchu u Lukáše. Nešlo o sex nebo o to, abych se pomstila Matějovi a alespoň v duchu si zvýšila sebevědomí, ale o to, abych měla pocit bezpečí a jistoty a abych věděla, že je někdo se mnou a nikdy mě nezradí. Bude stát po mém boku a já se n a něj budu moct vždy spolehnout kdykoli, kdy budu potřebovat. Nebude upřednostňovat kamarády, divoké večírky plné alkoholu a „společnic“ na jednu noc.
Chci být konečně šťastná!
Dnes je přece můj svatební den a já si ho nesmím nechat nikým a ničím zkazit!

„Dále“ vyzvu klepajícího. Není to ale ani Laura a ani Lukáš. Je to David, Lukášův svědek.
„Ahoj,“ řeknu překvapeně.
„Ahoj,“ řekne tiše a je celý nesvůj.
„Stalo se něco?“ zeptám se a mám takové divné tušení.
„No víš stalo, slib mi, že budeš klidná!“
„Tak už mi konečně řekni, co se stalo,“ vyzvu netrpělivě Davida.
„Lukáš měl nehodu a je v nemocnici!“ řekne přímo.
„Cože?“ vydechnu a mám pocit, že snad omdlím. David mě pohotově zachytí a pomůže mi do křesla.
„Jak se to stalo?“
„Jel do kostela a napálil do něj náklaďák.“
„Bože!“ vydechnu a neubráním se slzám, „Musím za ním. Odvezeš mě tam?“ zeptám se ho.
„Jasně. Nechceš se ale napřed převléct?“
„Ne! Na to teď není čas. Chci jet hned za ním a být s ním.“

Nasedneme do auta a jedeme. Cestou zavolám mým a Lukášovým rodičům, a řeknu jim, co se stalo. Svatba a hostina jdou teď stranou.
Co když umře?
Vytane mi na mysl otázka, které jsem se dlouho bránila.
NE! On bude žít a já si ho vezmu za manžela, až teď je mi jasné, co chci!
Chci si vzít Lukáše, mít s ním děti a zestárnout po jeho boku!
Do nemocnice dorazíme zároveň s Lukášovými rodiči.

„Povězte nám, pane doktore, jak je na tom?“ zeptá se Lukášova matka hned jak přijde.
„Jeho zranění jsou vážná, ale v tuto chvíli je mimo nebezpečí.“
„A co následky?“ zeptá se.
„Má několik zlomených žeber, otřes mozku, pohmožděniny, ale to mě až tak neznepokojuje. Spíše mě trápí ta jeho noha, má ji škaredě zlomenou. Operovali jsme ji a museli jsme tam dát dva šrouby,“ řekne doktor.
„To jako že bude kulhat?“
„Nechci předbíhat, ale je to možné. Vše bude záležet na něm a na tom, jak bude dodržovat léčbu a jak pilně bude cvičit. Je tady nějaká slečna Julie?“ zeptá se doktor.
„Ano, to jsem já,“ řeknu.
„Chce vás vidět!“ odpoví a já jdu za ním.

Když vejdu na jipku a vidím ho tam ležet, sevře se mi srdce úzkostí. On vždy tak veselý, osobitý a usměvavý, tam leží tak odevzdaně. Má zavřené oči a spí. Přistoupím k němu a chytím ho za ruku. Otevře oči a jemně se na mě usměje.
„Ahoj,“ řekne tiše.
„Ahoj,“ odpovím mu a políbím ho.
„Vypadáš nádherně, promiň, že jsem to všechno pokazil.“
„Nemluv o tom, až se uzdravíš, všechno to spolu doženeme,“ řeknu.
„Nebreč,“ zašeptá něžně a rukou mi setře slzy.
„Miluji tě,“ zašeptám. Znovu ho políbím a jdu na chodbu. Tam se neovladatelně rozbrečím. Laura, která mezitím přijela mě obejme.
„Nechceš se jet převléct?“ zeptá se mě Lukášova matka.
Přikývnu a Laura se nabídne, že mě tam odveze.
Snaží se mě cestou uklidnit, ale nedaří se jí to.
Vysadí mě doma a jede do kostela, aby tam zařídila to, co je potřeba. Odemknu si a jdu nahoru do pokoje. Obleču si kalhoty a tričko a šaty položím na postel. Podívám se na ně a uvědomím si, že kdyby nebylo té nehody, byla bych teď Lukášova žena.
Chci vyjít ven, ale ve dveřích se srazím s Matějem…

Konec druhého dílu.