Ice

„ Běž už!“ poručím mu a s těžkým srdcem ho naposledy políbím.
„ Řeknu jí to co nejdříve! Nevím jak, žijeme spolu, o to to bude těžší!“ usměje se smutně a obejme mě.
„ Pro mě je to taky těžší, ani si to nechci představovat!“ podotknu a odstrčím ho od sebe. Uslyším totiž kroky. Pohlédne na mě se smutnýma očima a ztratí se na záchodech. Potlačím slzy, co se derou na povrch.
„ Ju, co tu děláš?“ ptá se mě bratránek. Rozpačitě odpovím, že nic a raději vypadnu z místa činu.
Vrátím se k mixpultu a sleduji Kariba, jak mixuje ze tří gramců. Pohybuji se do rytmu hudby, tvrdé beaty působí úlevu, jakoby s každým dalším a dalším beatem odplouvaly myšlenky a mozek se jakoby mazal. Až do té doby než se o mě „omylem“ otře Ice. Smutně se zase usměje a přeleze si za mixpult. Karibu ho pomalu pouští ke gramcům. Ice plynule naváže na Kariba i když Iceovo techno je o pár beatů tvrdší a rychlejší.
Pak tam Ice pustí desku s trekem…poznám, že je pro mě. Je to totiž náš oblíbený vinyl. Chvíli poslouchám se zavřenýma očima. Ani si nevšimnu, že ta Iceova blondýna je za mixpultem a na něco se ho ptá. Ice odpovídá a nesoustředí se na mixování, tudíž se mu to začne kopat. Jeho přítelkyně ho potom políbí, takže to nemusím vidět, raději odejdu na čerstvý vzduch.
Venku je příjemná zima, snažím se to rozdýchat, abych nezačala brečet.
„ Co tu stojíš?“ zajímá Slima, který zrovna odhazuje nedopalek.
„ Co je ti do toho?“ opáčím protivně.
„ Děje se něco?“ změní tón a stoupne si vedle mě. Nemám potřebu se svěřovat zrovna jemu.
„ Děje, ale tobě se svěřovat nebudu, promiň!“ vysvětlím. Kamarádsky mě obejme kolem ramen, tohle bych od něj nikdy nečekala, není to zrovna příjemné, ale nesetřesu ho.
Otevřou se dveře, v nich stojí Ice a nechápavě kouká.
„ Co tu chceš? Nehraješ?“ ptá se hned Slim. Ice ze mě nespustí oči. Neodpoví, setřesu Slimovu ruku a poprosím ho, aby šel.
„ Copak?“ zeptám se smutně Ice.
„ V téhle situaci už nemůžu být! Nemůžu se soustředit ani na hraní.“ Vysvětluje.
„ Takže mi jdeš dát sbohem?“ strachuji se.
Nedovedu si představit, že už bych ho neměla nikdy vidět. Chvíli mlčí, přemýšlí co říct. Ty vteřiny ticha působí velká muka, slzy se mi samovolně začnou kutálet po tvářích. Obejme mě a pošeptá, že mě miluje. Je to snad odpověď?
Podívám se na něj, snažím se vyčíst co v nich je. Nevidím nic, jen smutek, možná touhu.
„ Dáš mi alespoň poslední pusu?“ ptám se.
„ Nebude poslední!“ oznámí a nádherně se vpije do mých úst. Nevnímáme nic, jen blízkost toho druhého, city, které ač nechtěně mezi námi vznikly.
„ Miláčku, co to děláš?“ ozve se mi za zády hysterický hlas jeho přítelkyně. Odskočíme od sebe, ještě napůl v mrákotách.
„ Já ti to chtěl říct, ale nevěděl jsem jak. Už tě nemiluji, mám tě rád, ale nemiluji tě. Promiň!“ vysvětluje jí a mě přitom tiskne ruku. Ta scéna je jak z filmu, přijde mi to k smíchu. Mám pocit, že se chce na mě vrhnout a vyškrábat mi oči, ale neudělá to. Jediné štěstí.
„ Jsi hajzl! Odporný, jak dlouho jsi mi lhal?“ řve na celé kolo, a tím způsobí poplach. Ice mě pustí a chytí ji za ramena.
„Vždyť už to neklapalo! Lezli jsme si na nervy a ani spolu nespali!“ uklidňuje ji. Je mi trapně, mám pocit jako bych za to mohla jen já. Tohle divadlo přilákalo bratránka, Milenu, Slima, a asi deset dalších lidí. Takový trapas. Raději uteču na záchod. Udělalo se mi z té estrády zle. Vezmu si prášek na uklidnění, sbalím si věci, sbalím si věci a čekám na příchod bratránka.
„ Hej Lindo, co to jako je?“ ptá se po svém příchodu.
„ Nechcu o tom mluvit! Pak ti to vysvětlím.“ Rozhodnu se. Stejně je mi ze všeho do breku. Naštěstí má bratránek tolik rozumu, že zavolá taxi.
Asi za dvacet minut docházíme, Ice pořád něco řeší s přítelkyní. Když vidí, že odcházím, nehledě na to, že mu něco ona vysvětluje, chytne mě něžně za paži.
„ Už jdete? Počkej!“ koukám na něj s úžasem. Myslela jsem, že bude rád když odjedu.
„ Já tě odvezu! Nejezdi ještě.“ Pošeptá mi, zakroutím hlavou v odmítavém gestu.
„ Zavolej mi až to vyřešíš! Miluji tě, ale musíš se rozhodnout!“ řeknu pouze se slzami v očích. Nakloní se a přede všemi mě políbí. Nemůžu si to užít, přijde mi to nevhodné.
„ Ať všichni vidí, že tě mám rád.“ Vysvětlí. Je milý, ale já nevím přesně co cítím, miluji ho, ale je mi líto jeho přítelkyně.
„ Pojď Lindo!“ popožene mě Milena.
„ Už jdu!“ zavolám. Omluvím se očima Iceovi a vymaním se z jeho sevření. Jeho přítelkyně mezitím odešla.
„ Zítra přijedu! Určitě, promluvíme si.“ Oznámí mi a lípne poslední pusu. Kývnu a vyběhnu ven. Auto už čeká.
Místo ve předu je volné, tudíž se zavrtám do sedadla a mlčím. V autě panuje těžká atmosféra, nikdo nemluví, nedivím se. Sice jim do toho nic není, ale i tak.
Připadám si jako děvka.
„ Prostě jsme se do sebe zabouchli!“ prolomím ticho, aspoň trocha vysvětlení. Milena se tváří jako bůh pomsty, řekla bych že je naštvaná, nechápu proč! Bratránek jakoby to chápal a Slim? Ten je mi fuk. Jeho názor mě nezajímá.
„ Nám to nevysvětluj! To je tvoje věc, jen musím říct, že tě chápu, stává se to. Neodsuzuji tě!“ pronese do ticha bratránek.
„ Díky!“ hlesnu zahanbeně. Zbytek cesty probíhá v relativním klidu a tichu. Za celou cestu domu to ticho vyruší pouze zvuk příchozího hovoru, který stejně odmítnu. Nehodí se to. Ice miluji, to ano, ale ozvu se mu, až to opravdu a navždy vyřeší!