Svítání na západě

Seděl na molu a s nohami spuštěnými do vody pozoroval vše kolem sebe. Bylo čtvrt na šest a on byl široko daleko jediný, kdo byl vzhůru. Zrovna svítalo. Chvíli čekal, oči upřené někam za obzor, až pak první sluneční paprsek rozřízl šero za kopci jako ostrý nůž, pohroužený do sladkého šlehačkového dortu. Lehký větřík prvního letního dne si pohrával s jeho vlasy a s vodní hladinou rozlehlého jezera, na níž tvořil lehké vlnky. Seděl tam, pod nebem bez jediného mráčku, naslouchaje radostnému zpěvu ptáků a přemýšlel o příběhu, který právě dočetl v knize svého života.
Být tu o týden dřív, asi by si říkal: „Proč jen všechno musí skončit?“, přičemž by mu z očí stékaly kapky slz. Teď tu ale seděl a říkal si už jen: „Proč jen všechno musí skončit?“ Po dlouhém období útlumu pozoroval mírné zlepšení. Když zavřel oči a zamyslel se, začaly mu z husté bílé mlhy, jež zahalovala celou jeho mysl, vystupovat slabé kontury budoucna. Vydal se za nimi, ale po chviličce to vzdal. Byl ještě příliš slabý. Otevřel oči a pomyslel si, že přece jen měli všichni pravdu. Ano, skutečně je to tak, čas všechno vyléčí.
Tvář mu po dlouhé době rozjasnil mírný úsměv. Úsměv, jehož chuť už dávno zapomněl. Byl to úsměv na tváři a i v srdci. Měla pravdu. Zase. Měla pravdu, když říkala: „Tohle nemá cenu!“ Usmál se ještě více a hlavou mu blesklo – její problém. Nedávno si myslel, že mu sebrala vítr pod křídly, ale vlastně ho sebrala sobě. Dva roky ji miloval víc než svůj život, dva roky byla jeho hrdinou, byla vším, čím toužil být. Ale teď už ne, teď už poznal pravdu. Vlastně by jí měl asi děkovat, že ho vyléčila z jeho směšné posedlosti láskou, jež by se snad dala přirovnávat i k závislosti. Ale copak můžu děkovat člověku, který po dvou letech ze dne na den odešel z mého života a nechal mě samotného v chladném světě bez jakýchkoli pravidel?
Do ticha se ozvalo slabé děkuji. „Děkuji za to, že jsi mě opustila, protože jenom tak jsi mi otevřela oči a dala mi příležitost dávat svou lásku někomu, kdo si jí bude vážit, a hlavně někomu, kdo si ji zaslouží.“
„Já bych si jí vážila,“ ozvalo se mu za zády.
I když nebylo horko, na čele mu z leknutí vyrazil pot. Div, že nespadl z mola dolů. Nevěděl, jestli se má otáčet nebo jestli má zůstat ve své strnulé poloze. Nebylo třeba obracet hlavu, neboť podle hlasu poznával, kdo za ním stojí. Nakonec si ale řekl, že už má modré barvy jezera dost a tak se otočil a vykoktav ze sebe ahoj, naplnilo jeho hlavu nekonečné tajemno jejích zelenohnědých očí.
„To myslíš vážně?“
„Ano,“ odvětila.
„Ale vždyť se skoro neznáme.“
„A nebude to pak o to zajímavější?“
„Ale já nemůžu... Slíbil jsem jí, že na ni počkám klidně až do konce života.“
Smutně sklopila oči.
„Promiň, je to ještě moc brzo,“ řekl a rukou naznačil, aby si sedla vedle něho. „Vzpomínáš, jak jsme včera viděli tu padající hvězdu? Co sis přála?“
„To se neříká, ale nepochybuji o tom, že to víš.“