Nesmíš si ho vzít (3. díl)

… „Zase ty?“ zeptám se vytočeně.
„Jak mu je?“ zeptá se otázkou.
„Je mimo nebezpečí, dovol, musím za ním!“ odpovím stroze a chci kolem něj projít, ale nepustí mě. Chytí mě za paži a přitáhne si mě k sobě. Chci se mu vyškubnout, ale on svůj stisk zesílí.
„Au, to bolí,“ zašeptám.
„Skonči to s ním!“ nařídí mi.
„Nevím, proč bych to měla dělat. Nechceš mi snad říct, abych tu svatbu zrušila kvůli tobě, že ne?“
„Když je mimo nebezpečí, tak ho opusť! Můžeš mu říct, že je to proto, že pokazil váš svatební den,“ navrhne klidně.
„To snad nemyslíš vážně?“ zeptám se nevěřícně.
„Myslím to zcela vážně. Miluji tě, tak proč sakra nemůžeme být spolu?“
„Protože už to nejde, chápeš? Nemůžu se k tobě jen tak vrátit po tom všem!“ odpovím mu.
Jeho stisk zesílí.
„Tvoje poslední odpověď?“
„ANO“
„Tak čau!“ odpoví chladně. Pustí moji ruku a jde pryč. Nechá mě tam jen tak stát s modřinou na ruce. Musím si chvíli sednout na schody a vzpamatovat se z toho, co se právě stalo.

U Lukáše zůstanu celou noc. Držím ho za ruku, ale celou dobu myslím na Matěje!

O TŘI MĚSÍCE POZDĚJI
Uplynulé tři měsíce utekly jako voda. Prakticky jsem je strávila v nemocnici, na rehabilitaci nebo u Lukáše doma. Lukáš se z toho pomalu, ale jistě dostal. Všechny rány se mu zahojily, jen jeho noha nebyla stoprocentní. I když cvičil a dělal všechno, jak mu doktoři radili, tak se to nezlepšovalo, tedy přesněji řečeno zlepšovalo, ale velmi pomalu a s velkou námahou. Vlivem toho se Lukáš změnil, i když si to neuvědomuje. Teď je mnohem více náladovější, zcela zbytečně žárlí na mé kamarády. Dělá mi žárlivé scény. Naštěstí jen doma a ne na veřejnosti. Vyčítá mí, že se bavím s našimi známými, usmívám se na ně a koketuji s nimi, a že se za něj stydím, protože on je „mrzák“, jak se sám nazval.
Znovu jsme začali plánovat svatbu, a tak doufám, že se to alespoň po ní zlepší.
Matěje jsem od toho dne, kdy měl Lukáš nehodu, neviděla. Nic jsem o něm neslyšela, snad jen to, že odjel neznámo kam.
Je to tak lepší!
Nikdo mě nepronásleduje a Lukáš má o důvod méně proč žárlit, i když těch důvodů je i tak dost.

„Ahoj drahý,“ přivítám ho, když vyjde z rehabilitačního pokoje.
„Ahoj?“ řekne něžně a políbí mě.
Je na něm vidět, že ho rehabilitace unavila. Na nohu dost napadá a bez hole by ani nemohl jít.
„Pojedeme k tobě nebo ke mně?“ zeptám se ho.
„Ke mně. Chci být dnes s tebou sám. U vás by byli vaši. Ne že by mi vadili, ale chci být s tebou o samotě.“
Nasedneme do auta a jedeme k Lukášovi. Připravím u něj něco malého k jídlu. Roztáhneme si gauč a pustíme si film na DVD. Zalezu si k Lukášovi pod deku a jídlo dám mezi nás. Vzájemně se krmíme. Lukáš mě začne líbat na krku. Přitulím se k němu a vyhledám svými rty ty jeho. Líbáme se pomalu a něžně.
Matěj uměl líbat stejně něžně jako Lukáš, možná ještě něžněji.
Sakra!
Proč si vždy v takové chvíli vzpomenu na Matěje?
Po chvíli Lukáš řekne: „Jsme pozvaní na večírek, který pořádá můj bývalý spolužák.“
„Ty chceš jít?“ zeptám se.
„Ano, neviděl jsem ho od školy,“ vysvětlí a já souhlasím. Nakonec proč ne? Do společnosti poslední dobou moc nechodíme a třeba to bude příjemná změna.
Snad tam nebude taky žárlit!

Do domu, kde se večírek koná, dorazíme něco málo po osmé. Zábava je už v plném proudu. Jakmile vejdeme dovnitř, hned nám jde naproti jeden mladý muž.
„Lukáši! Jak rád tě vidím,“ řekne, obejme ho a přátelsky ho poplácá po zádech.
„Ahoj Tome! Taky tě rád vidím,“ opětuje Lukáš pozdrav.
Když se pustí, tak mě Lukáš představí: „Tohle je Julie. Má snoubenka.“
„Moc mě těší,“ řekne Tomáš a přátelsky mě políbí. Lukáš jenom září.
„Dobře se bavte a Lukáši, tebe se ještě během večera najdu a popovídáme si,“ řekne Tomáš a odběhne za dalšími hosty.
Procházíme domem a Lukáš se každou chvíli s někým pozdraví, každého mi představuje, takže z těch jmen mám za chvíli hotový guláš. Lukáš rozdává úsměvy na všechny strany a je šťastný. Nelituje se a netrápí se tím, že chodí o holi.
„Jé, ahoj Sylvo! Jak rád tě vidím,“ řekne Lukáš a obejme hezkou dívku.
„Ahoj Luku, slyšela jsme, že se budeš ženit!“
„To je pravda. Dovol, abych ti představil svou snoubenku Julii. Julie to je Sylva,“ představí mě Lukáš.
„Těší mě,“ odpovím s úsměvem. Ta dívka je velmi milá a sympatická a v neposlední řadě je i hezká.
„Ahoj,“ oplatí mi úsměv, „taky vám někoho představím. To je Matěj, můj přítel!“
Při tom jménu cítím, jak se mi sevře srdce, ovšem, když Matěj vystoupí ze stínu, chytí Sylvu kolem boků a přitiskne si ji k sobě mám pocit, že omdlím…

Konec třetího dílu