Tak je tu další pokračování před dovolenou...

Pokračování III.

Strachy jsem nemohla usnout. Klepaly se mi nohy a srdce mi divoce bušilo. Ráno jsem byla jak přejetá parním válcem. „Tak dost Lenko“, řekla jsem si. „Máš ho ráda, chceš mu to říct, tak zapomeň na strach a řekni mu to. Možná se ti vysměje, budeš mít ostudu před jeho partou, ale prostě to bude venku“. Bude to vědět a já budu konečně vědět na čem jsem. Takže dost spekulování. Večer je tu co nevidět. Nebudu se strachy klepat už od rána. Prostě to nějak dopadne. Pěkně to zamává s mýma citama, ale bude to venku.
Jo měla jsem pravdu, večer se přiblížil nějak podezřele rychle. Naši už byli na chatě a já seděla nad učebnicí fyziky. Podotýkám, že fyzika bylo to poslední na co jsem myslela.
Tak, zaklapla jsem knihu a šla do garáže pro kolo. Okamžik pravdy nastal…
Dojela jsem k rybníku, ale nebyla tam ani noha. „No nazdar“ řekla jsem si „co když to podstupuju zbytečně a on tu nebude?“ No pojedu dál, počkám na kopci u lesa než se setmí a pak se uvidí. Jen aby mě tu někdo nenačapal. No měla jsem v sobě malou dušičku, jen co je pravda. Škoda, že jsem to nemohla říct Iloně nebo Julii. Bylo by mi líp. Ale asi by mě obě od tohoto kroku odrazovaly.
Páni to se pěkně setmělo, no tak pomalu pojedu zpátky. A u rybníka uvidím. Jen abych nenatrefila na nějaké individuum. Je tady tak liduprázdno a strašidelno.
U rybníka bylo veselo. Oheň zářil do tmy a kolem ohně….Robert a jeho parta. No tak holka, hurá do akce. Nožem jsem prořízla duši u kola a vykročila jsem vstříc svému osudu navzdory strachu, který mě sužoval na každém kroku. Drž se holka!
„Hele pánové, já snad sním, anděl nás přišel navštívit“ zaslechla jsem mírně opilecký hlas jakéhosi kluka. „No jo máš pravdu, slečno kde jste se tu vylíhla, pojďte k nám, my vás zahřejeme“. Slyšela jsem jenom oplzlý smích celé party. CO si asi myslí Robert? Poznal mě?
„Jela jsem tady kolem na kole a píchla jsem….“ Rozhlédla jsem se a očima hledala jeho. „Jo slečinko, tady je to nebezpečný, co kdyby vás tu třeba někdo znásilnil, to byste píchala i něco jiného než duši“. Zase ten smích… Sprosťák jeden. Musím to ale vydržet. Všechno nebo nic. A Robert? Mlčí. „Prosím pomůžete mi, ani nevím kudy se dostanu do města a…“ větu jsem nedořekla, ozval se jasný vůdčí hlas…. „Hele, trošku pozdě na výlet ne? Neměla by ses radši doma učit? Abys náhodou nedostala blbou známku“. NO tak tohle bylo fakt moc. Robert vstal od ohně a poodešel ke mně. Bušilo mi srdce a nebyla jsem schopna přemýšlet. V puse jsem měla sucho, nemohla jsem rozčilením ani polknout. „TO je snad moje věc kde jsem byla, potřebuju pomoct. Ale od vás se mi jí asi nedostane že?“ No to jsem se odvázala. Ale když ON mě tak naštval. „Bohužel, na zalepování duší tu nejsme vybaveni“. „Na kolo nebo i ty lidské?“ špitla jsem a zvedla jsem hlavu, abych se mu zadívala do těch jeho uhrančivých očí. Bože jsou tak nádherné, celá se v nich ztrácím. Neodpověděl, jen se na mě tak divně zadíval. Pak se zasmál a prohodil k ostatním…“to je jedna šprtka od nás ze třídy“ „Ty Robo, třeba by nás mohla něčemu doučit ne?“ pronesl kluk s mastnými dlouhými vlasy a zamrkal na mě… „já bych si od takové to doučování nechal líbit“… „Já taky Robe, dohoď nám jí, takové jemné stvoření a ještě ke všemu s píchlou duší..“ opět ten oplzlej smích. No dlouho už to nevydržím. Bojovnost mě opouštěla. Proč jsem sem jen jela? Je to zbytečné, jen jsem se ztrapnila. Vypadnu…Slyšela jsem ještě nějaké pitomé řeči od těch holek co seděly u ohně s nima. Pořád si mě prohlížely a nenávistně koukaly.
„Pánové konec legrace, slečna není na vaše hrátky zvědavá“ prohodil směrem ke mně Robert. „a to doučování co vy máte na mysli by asi slečna nezvládla..“ Zase ten smích, zní mi v uších jako rány kladivem.. Robert mě pořád upřeně pozoroval. „Maž domů, už je tma, nebo fakt přijdeš k úrazu skleníková květinko..“ „s kolem ti nepomůžem, nejsme opravna, musíš ho dovést domů sama. Jdi tady rovně po cestě a dostaneš se na rozcestí. Pak doprava a za chvíli seš doma. Ale to jistě víš, musela si sem nějak přijet ne? Hlavně se vyhni bažinám. To by ses taky nemusela domů dostat a kdo by pak byl premiantka třídy…“ už to nedořekl, protože jsem na něj vylítla. „co si ty vlastně o sobě myslíš? Že když se někdo dobře učí je míň než vy tady dohromady? A že nemluvím sprostě a nekouřím tak jsem nic a máš právo se mi posmívat? Tos přehnal chlapečku! Nech si svou dojemnou péči a trhni si.. Víš co jsi? Ubožák…Sbohem“ Popadla jsem kolo a co mi nohy stačili jsem pádila od něj pryč. Slzy se mi koulely po tvářích. Máš cos chtěla holka, chtěla něco na co prostě nikdy nedosáhneš. Jen ta ostuda ti zůstala…. Za mnou zněl smích celé party a slyšela jsem i JEHO jak něco říká… Je konec. Konec. Proč to tak bolí?Přes slzy ani nevidím kam jdu..Je mi mizerně. Proč jsem nezůstala doma? Nebo nevyrazila s Ilonou? Teď jsem tady, v pitomým lese, je mi zima a mám píchlé kolo. No prostě idylka. No páni…. Tma jak v ranci, les, kterej jakoby nemá konce a cestu nikde nevidím. Já snad zabloudila. CO budu dělat? Dobře mi tak, nemám dělat věci, na který nestačím. Jak se jen odtud vymotám. Slzy neskrývám, padají mi z tváře na zem….“Pomozte mi někdo“ zakřičím. Odpovědí je mi jen lesní ozvěna..Třeba tady umřu, pomyslela jsem si. Najednou jsem uslyšela za sebou kroky. To je konec, blesklo mi hlavou, to je nějaký úchyl a bude po mě…Sebrala jsem poslední zbytky odvahy otočila se a……..
Pokračování zase příště