Nesmíš si ho vzít (4. díl)

… „To je můj přítel Matěj.“
Matěj podá Lukášovi ruku a tváří se jakoby nic. Pak se pozdraví se mnou.
„Těší mě,“ řekne a dá mi pusu na tvář, při tom se dotkne mé tváře víc než je nutné.
Lukáš a ani Sylva si ničeho nevšimnou. Lukáš mě chytí za ruku a my necháme Matěje a Sylvu o samotě a jdeme k baru. Než mi Matěj zcela zmizí z očí, ještě naposledy se na něj podívám a nabodnu se na jeho pohled. Ucítím mrazení v podbřišku, ale to už mi Matěj zcela zmizí z očí a já jdu za Lukášem.
Připadám si jako nahá!
Mám pocit, že na mě každý musí poznat, co se se mnou děje.

Lukáš se ode mě, po nějaké době, odpojí, protože jde za svými bývalými spolužáky.
Jdu na terasu, protože potřebuji na vzduch.
Venku vane příjemný větřík. Sejdu za schodů a jdu se projít do zahrady. Procházím se, když tu mě někdo chytí za ruku a přitáhne si mě k sobě. Zacpe mi dlaní ústa a já po chvíli poznám, že je to Matěj.
Podívá se mi do očí a políbí mě. Bráním se mu, ale on zesílí ne intenzitě a já se mu poddám. Tiskne mě těsně k sobě a drtí mé rty svými. Hladí mě po zádech. Přejíždí mi rukou od krku až k zadečku. Rukou mu zajedu pod sako a hladím ho na hrudi.
Vzrušení mezi námi by se dalo krájet.
Z ničeho nic se ode mě odtáhne. Podívá se mi do očí a poodstoupí. Chce jít někam, kde nebudeme tak na očích. Natáhne ke mně ruku. Bez rozmýšlení mu podám svou a následuji ho do vzdáleného kouta zahrady.
„Miluji tě!“ zašeptá, když se zastavíme.
„Miluji tě!“ zašeptám a políbím ho.
Obejme mě a rukou mi zajede pod šaty. Sundá mi kalhotky a já mu mezitím rozepnu sako a kalhoty. Zvedne mě do vzduchu a zády mě přitlačí na altán. Obejmu ho nohama. Drtí mé rty svými, tiskne mě těsně k sobě a naše těla splynou v jedno.
Na zahradě, uprostřed noci za svitu miliónu hvězd se milujeme. Chvílemi něžně a chvílemi vášnivě, jako by to měla být poslední noc v našem životě. Jako by dneškem měl končit svět. Společně vyletíme ke hvězdám, ze kterých se pomalu snášíme na zem.
Posadíme se na lavičku a Matěj si mě stáhne na klín. Položím si hlavu na jeho rameno a zavřu oči. Vychutnávám si každý okamžik jeho blízkosti, jeho těla, polibků a doteků.
„Miluji tě!“ zašeptá znovu a znovu mě políbí.
Chci mu odpovědět, ale on mi položí prst na ústa.
„Neříkej to nebo se znovu nedokážu ovládnout!“
Přitulím se k němu, ale začíná mi být zima a mám husí kůži. Nepatrně se zachvěji, Matěj si toho všimne a řekne: „Měli bychom jít dovnitř nebo nás začnou hledat.“
Nenamítám.
Vím, že je konec výletu ke hvězdám. Pokusíme se oba upravit a jdeme k domu. Těsně před tím, než vyjdeme na světlo, tak se se mnou Matěj rozloučí polibkem a bez jediného slova odejde.

Nejprve zamířím na toaletu, abych se trochu upravila a pak se vydám hledat Lukáše, který si ani nevšiml, že jsem někam zmizela.
Požádám ho, jestli bychom nemohli už jít a on souhlasí. Rozloučíme se téměř ze všemi, což samo o sobě zabere téměř hodinu a pak konečně jedeme.
Matěje a ani Sylvu jsem už ten večer neviděla. Zavezu mírně přiopilého Lukáše domů, uložím ho do postele a jedu domů.
Před usnutím si ještě naposled vybavím náš let ke hvězdám.

O dva dny později čekám na Lukáše v nemocnici. Od toho večera jsme se neviděli.
Jednou jsem se vymluvila na bolest hlavy a podruhé na schůzku s kamarádkou. Při každém mém odmítnutí byl Lukáš dost naštvaný, i když tvrdil, že není. Poznala jsem to na něm.
Na chodbě nemocnice se se mnou dá do řeči můj bývalý spolužák. Když se na chodbě objeví Lukáš, je vidět, že vře vzteky. Spolužák raději odejde.
„Ahoj,“ pozdravím ho rozpačitě.
Ani mi neodpoví a jde ke dveřím.
Jdu za ním.
Venku se snažím navázat hovor, ale není to nic platné. Lukáš na mě jen podrážděně vyjede.
„Už mě nebaví vidět tě, jak se s každým přátelíš, usmíváš se na ně a za mě se tak akorát stydíš. Za mrzáka, který pajdá o holi a už nikdy nebude chodit jako dřív!“ křičí ne mě.
„Buď tak laskavý a neurážej mě!“ řeknu chladně.
Má slova působí tak, jako bych vlila olej do ohně. Lukáš se neudrží a dá mi facku!
„Já s tebou budu mluvit jak uznám za vhodné!“ zakřičí.
Dal by mi klidně další, kdyby se odněkud nevynořil Matěj a nevrhl se na něj!