Náhoda

Bylo pondělí, časně z rána, když jsem běžela dvě minuti před hodinou po školní chodbě do skříňky pro učebnici z němčiny. Nekontrolovala jsem okolí, měla jsem velmi naspěch. Po cestě jsem porazila nejméně dva květináče s kaktusy a jednou málem pana ředitele. Ve spěchu jsem hledala malou modrou učebnici, nevnímala jsem okolí. Za pár vteřin jsem skříňku zabouchla a vyletěla jsem rychlostí blesku ke schodům. Jenže co se nestalo. „Dávej pozor!!!“ vykřikl sympatický kluk na štaflích, který si zrovna namáčel váleček do bílé barvy. „Šmarja, co se tady pleteš!“ vykřikla jsem zděšeně. Za okamžik se líbezně usmál. V tom mi došlo, že jsem vypustila z pusy pěknou hloupost, a tak jsem se otočila směrem ke schodům na opačné straně a utíkala jsem pryč. Cestou jsem litovala, že jsem neměla mnohem víc času, měla jsem potřebu se mu omluvit, ale nešlo to, jelikož už profesorka kráčela po schodišti v mezipatře.
Po hodině jsem opět, i když nejistě vyběhla k šatním skříňkám. Pevně jsem doufala, že tam pohledný malíř stále bude. Nakonec jsem usoudila, že určitě ano, jelikož prostorů k vymalování je spoustu. Čím blíže jsem schodišti byla, tím jsem byla nervóznější. V poslední chvíli jsem se rozhodla, že bude nejlepší do něj opět nenápadně nabourat. Na cestě jsem potkala kamarádku Veroniku, která mi mou domněnku potvrdila. Malíř stále natíral zeď přede dveřmi schodiště.
Tep se mi napětím zvyšoval tak, že jsem na schodech stále přidávala. Dveře jsem otevřela takovou rychlostí, až jsem je svou silou málem vyrazila. Samozřejmě jsem nemohla tušit, že je za dveřmi mokro, a tak jsem uklouzla. Na poslední chvíli mě malíř zachytl. „Teda slečno, my na sebe máme opravdu štěstí!“ usmíval se. „Omlouvám se, ale já opravdu netušila, že je to tady mokré... opravdu se moc omlouvám, určitě tě zdržuju.“ Vstala jsem nejistě ze země. Za okamžik jsem se chystala konečně odejít, ale uchopil mě za paži. Nevěděla jsem, co se děje, ale když se usmál a nabídl mi schůzku, všechno mi došlo. Láska na první pohled? Pozvání jsem s jistotou přijala.
Ve třídě byla Veronika zvědavá, co jsem u skříněk tak dlouho dělala. Ale já byla tak šťastná a veselá, že jsem ji moc nevnímala. Písemku z matiky jsem pokazila, ani zkoušení z ekonomiky mi nevyšlo tak, jak jsem chtěla, ale hlavně, že jsem měla dohodnutou schůzku s krásným malířem.
Odpoledne jsem se krásně upravila, tak abych byla na první pohled přitažlivá. Čekala jsem deset minut, dvacet minut, až se z toho vyklubala hodina. Nakonec jsem se sebrala a odešla.
Doma jsem na neštěstí zjistila, že jsem ztratila peněženku se všemi doklady. Rodičům jsem samozřejmě nic neřekla, jelikož by se to mamce vůbec nelíbilo. A tak jsem se opět vrátila na místo, kde jsem měla mít původně schůzku s pohledným malířem. Ale peněženka nikde. Na poslední chvíli jsem zahlédla za oknem svou peněženku v rukách jakého si chlapce. Bez otálení jsem zamířila k jeho stolu. ,, A hele kdo se tady ukázal?" vykřikla jsem náhle. Nebyl to totiž nikdo jiný, než malíř. Dlouho se mi omlouval, že nemohl přijít, jelikož měl problém s dovozem barev do školy. Omluvu jsem přijala stejně tak vlídně, jako svou nalezenou peněženku.
Chvilku jsme poseděli, vypili si džus a hned potom jsme kráčeli směrem k mému domovu. U vchodu mě neohroženě políbil.
Druhý den ve škole jsme se k sobě hned hlásili. Či-li, ať žije láska na první pohled!!!