Že by osudová láska?

Tento příběh se opravdu stal. Jestli tomu nebudete věřit, je jen na Vás.

Můj život byl ještě nedávno pouho-pouhé střídání kluků. Za tak krátkou dobu jich bylo tolik.. Bez lásky, bez citů. Tedy alespoň z mé strany. Jenže všechno se to obrátilo naruby před necelým rokem
Dny kolem mých 14. narozenin jsem strávila na soustředění. Tam jsem se nejspíš poprvé zamilovala. Nebyl ani tak moc hezký, ale překrásně zpívá a má nádherný dlouhý vlasy. No jo... když je člověk zamilovanej, zdá se mu „objekt“ jeho zájmu nejkrásnější pod Sluncem. Jenže měl i svý stinný stránky- byl hrozně zapomínavej, nebo se mu kvůli mně nechtělo obětovat pár minut navíc. Lucka- moje kámoška, tehdy zavírala dveře a já jsem tam nechala nohu. Měla jsem sedřenou kůži až do půlky nártu a jeden zlomenej prst. 3 dny jsem ho prosila, ať mi přinese led, ale nakonec jsem si pro něj musela odhopkat sama. Moc mě to mrzelo a byla jsem na něj naštvaná. Byl to náš instruktor, tak to vlastně byla jeho povinnost, mi ten led donýst! Navíc se nám- naší třídě- spolu s naším vedoucím Michalem skoro vůbec nevěnovali. Ale nedalo se nic dělat. Akorát jsem jim s kámoškou Katkou napsala dopis, ale změnilo se to akorát na ten večer, kdy si to přečetli!
Díkz bohu, že tam byl někdo, kdo mi vždycky spravil náladu. Jmenovala se Jana- malá zrzka, co poslouchala vážnou hudbu (hlavně Janáčka) a navíc se taky zakoukala do Dana. Nikdy mě s ním nenechala samotnou víc než 2 minuty. Štvalo mě to, ale měla jsem z ní ohromnou srandu. Ale předposlední den, po koncertu, odjela většina děcek už domů. A s nimi i Jana. Byla jsem štěstím bez sebe! Konečně mi dá pokoj! Jenže abych neměla náhodou štěstí, příroda zařídila, nebo jenom simuloval, bylo Danovi špatně. A zrovna na diskotéku! Už bylo po 23. hodině, všichni byli unavení z divokého tance. Hrály se převážně ploužáky. Dan ale celou diskotéku seděl u zdi. Byla zrovna dámská volenka, tak jsem si pro něj šla. Ale v zápětí jsem zjistila, že je mu tak blbě, že není tance schopnej. Řekla jsem mu, ať si jde teda lehnout. Poprvé (a zatím naposled) se na mě sladce usmál. Zeptal se, jestli mi to nebude vadit, když jsem si dala takovou práci, abych je tam všechny dostala. Samozdřejmě, že mi to vadilo. Mrzelo mě to, ale záleželo mi na něm, tak jsem řekla, ať jde. Tedy odešel.
Další čtvrthodinu jsem seděla stále na tom samém místě. Chtělo se mi brečet. Zjevně to byla má poslední šance jak mu říct, že je pro mě víc než instruktor, víc než kamarád. Rozběhla jsem se do svého pokoje. Mrskla jsem sebou na postel a tam brečela až do rána.
Poslední den mi Dan řekl, že se mu líbí hvězdička co nosím na krku. Byl to obyčejný přívěšek z nějakého časopisu, ale chtěl to, tak jsem mu ho dala. Už se blížil náš odjezd, na rozloučenou jsem ho objala a odešla k autobusu. Odjeli jsme. On tam zůstal.
Asi 2 týdny po soustředění jsme ji psali. Zjistila jsem, že má „kamarádku,“ takže u něj nemám šanci „páč“ jinou nechce. Vzdala jsem se ho... nebo jsem si to aspoň myslela.
Několik týdnů na to přišel do mýho ubohýho života další kluk- Honza. Znala jsem ho dřív z doslechu, ale doopravdy byl uplně jinej, než holky říkaly. Měsíc se zdálo, že jsme bezva kámoši. Všichni říkali, že když jsme spolu, jsme uplně stejní. Pak mi došlo, že jsem se do něj asi zamilovala a že záležitost s Danem bylo jen pomatení smyslů. Nebylo. To spíš to s Honzou. V součastnosti mě nesnáší oba, ale nevím proč. Na Dana myslím doteď, nevím, jak si ho mám jen vymlátit z hlavy.
Při téhle příležitosti bych tohle chtěla vzkázat svým dobrým kamarádkám Gábině a Monice: Když vám to říkám, moc mě nevnímáte. Normálně pro mě mají vaše názory velkou cenu, ale názory na Dana ne. Je mi jedno, co si o něm myslíte. Až se jednou taky doopravdy zamilujete, bude vám jedno, co si kdo o vašem miláčkovi myslí.Říká se, že je láska slepá. To ano, můžu jenom to potvrdit. ALe prosím, už se do něj přede mnou nenavážejte, akorát mě naštvete, ale moje mínění o něm, se nezmění...