Nesmíš si ho vzít (5. díl)

…Matěj dá Lukášovi pěstí. Lukáš výpad nečeká a zavrávorá.
„Bít ženy, to se ti zachtělo?“ zeptá se Matěj ledově.
„Co je ti do toho, je to pouze mezi námi, tak zmiz!“ odpoví Lukáš a utírá si při tom krev, která mu teče z nosu.
„Tak to ani náhodou. Nebudeš Julii ubližovat,“ řekne Matěj a chytí mě za ruku.
„Co to má znamenat?“ zeptá se Lukáš podrážděně.
„To má znamenat,“ řeknu klidně a vyprostím svou ruku z Matějovy, „že ruším naši svatbu! Nechci si tě vzít, protože miluji Matěje a už vůbec ne po tom všem, co se tady dnes stalo!“ při těchto slovech si sundám zásnubní prsten, který mi dal Lukáš a podávám mu ho. Nezvedne ruku a tak ho nechám spadnout na zem a znovu se vrátím k Matějovi.
„Takhle si to plánovala od začátku?“ zeptá se Lukáš vztekle.
„Ne, vůbec ne, ale po tom, co se tady dneska stalo už nemám nejmenší chuť si tě vzít!“
„Dobrá, jak chceš, ale ty se ještě vrátíš a budeš prosit, abych si tě vzal!“ odpoví Lukáš a naštvaně odejde.
Matěj se otočí ke mně a obejme mě. Svaly má stále napjaté a zrychleně dýchá a já se po dlouhé době cítím v bezpečí.
„Když tě uhodil myslel jsem, že ho snad zabiji!“ zašeptá mi do vlasů. Přitisknu se těsněji k němu.

„Zrušila jsem svatbu s Lukášem,“ řeknu doma našim.
„Cože? Proč?“ zeptá se mamka udiveně.
„Za prvé proto, že ho nemiluji a za druhé proto, že mě dnes uhodil,“ řeknu klidně.
„Proč tě prosím tě uhodil?“
„Protože žárlil na mého bývalého spolužáka!“ odpovím.
„Všechno je připravené a zaplacené, vždyť jste se měli za necelý měsíc brát, nešlo by to ještě nějak urovnat? Kdyby jste si o tom v klidu promluvili, tak by se to dalo ještě vrátit ne?“ zeptá se mamka naivně.
„Ne, nedalo! Mami posloucháš mě vůbec, já ho nemiluji a nevezmu si ho!“ řeknu podrážděně a jdu pryč, protože toho všeho mám tak akorát dost.
Dost Lukáše a jeho žárlivých scén, dost přetvařování , které jsem musela vydržet!
Dost!
Vlastně mám dost i sama sebe. Jak jsem se mohla tak dlouho přetvařovat a lhát sama sobě. Vždyť já bych nikdy nebyla šťastná.
Nikdy!

„Konečně! Myslel jsem, že nepřijdeš,“ řekne Matěj a jde mi naproti. Když je u mě, skloní se a políbí mě tak nádherně, až se mi rozklepou kolena.
„Půjdeme se projít?“ zeptá se a já přikývnu.
Chytí mě za ruku a jdeme. Procházíme se podzimní přírodou. Zpočátku oba mlčíme, ale pak se zeptá na to, co mezi námi visí jako otazník.
„Vrátíš se ke mně?“
Mlčím. Zastaví a stoupne si proti mně. Chytí mě jemně za bradu a donutí mě, abych se mu podívala do očí.
„Nevím!“ odpovím tiše.
„Já tě miluji, vím, že jsem udělal spoustu chyb, které mezi námi vytvořily propast, ale…“ nedopoví to, co chtěl říct, protože mu položím prst na ústa.
„Potřebuji jen trochu času. V posledních týdnech a dnech toho na mě bylo trochu moc!“
„Dobrá, jak si přeješ. Já ale musím odjet do Paříže na služební cestu. Budu tam asi dva týdny. Každý večer tě budu čekat u Eiffelovky. Když do té doby nepřijedeš, budu to brát jak tvoje rozhodnutí. Po těchto slovech mě políbí a bez jediného slova odejde.
Uběhl už více jak týden a já bloumám domem a nevím co dělat. Každou vteřinu myslím na Matěje. Jak je mi s ním krásně, jak si rozumíme. Když už jsem rozhodnutá, že za ním pojedu, tak se mi před očima zjeví to osudné ráno a mé rozhodnutí se jako mávnutím kouzelného proutku změní.
„Na něco se tě Julie zeptám,“ řekne Laura a pokračuje, „dokážeš si představit, že strávíš zbytek života s někým jiným než je Matěj?“
„Ne!“ odpovím bez rozmyslu.
„Tak na co ještě čekáš, jeď okamžitě do Paříže!“ řekne Laura a má vlastně pravdu. Celou dobu jsem si podvědomě představoval jak se s Matějem líbáme na vrcholu Eiffelovky, jak se procházíme po Paříži a plavíme se po Seině. Zamluvím si nejbližší let, který je hned druhý den dopoledne.
Všechno je ale jinak. Letadlo má několik hodin zpoždění a já celou tu dobu trnu, jestli tam ještě Bude. Co když už vůbec není v Paříži? Říkal sice, že tam bude dva týdny, ale kdo ví, co se mohlo stát…
Do Paříže přiletím těsně před pátou, co nejrychleji se odbavím, věci si rychle zavezu do hotelu a spěchám k Eiffelovce. Celou cestu od metra běžím a rozhlížím se kolem, jestli na některé z laviček nesedí Matěj, ale nikde ho nevidím.
Už tady asi není. Cítím, jak se mě začíná zmocňovat panika. Pro jistotu si celou věž obejdu, ale nikde není!
Vše je ztraceno!
Do očí mi stoupají slzy. Posadím se chvíli na židli, abych se trochu vzpamatovala.
Je konec!
Zmeškala jsem svou šanci na štěstí. Kdybych nebyla tak tvrdohlavá a hloupá a poslechla své srdce hned, tak to mohlo být všechno jinak.
Miluji ho jako ještě nikdy nikoho a nikoho tak milovat nebudu, to vím jistě. Zvednu se. Naposledy se rozhlédnu a pomalu odcházím, když tu slyším, jak někdo volá moje jméno.
„Julie!“ otočím se za hlasem a vidím, jak tam Matěj stojí a ruce má obrovskou kytici růží. Rozpřáhne ruce a já se k němu rozběhnu. Obejme mě, zvedne do vzduchu a zatočí se se mnou dokola.
„Věděl jsem že přijdeš!“ řekne jemně.
„Miluji tě!“ zašeptám.
„Já tebe taky!“ skloní se a políbí mě. V tuto chvíli jsem šťastná a vím, že pokud bude Matěj po mém boku budu šťastná navždy.!

KONEC