Levandulová

Zahrada se třpytila ve večerním slunci a na obzoru se začaly objevovat první nesmělé tóny červeni. Vzduch omamně voněl, ptáci s gustem dokončovali svůj poslední sonet a květiny se slastně kývaly pod proudem ledové vody z hadice, kterou je čísi ruka starostlivě opečovávala.
Tahle stará, vrásčitá ruka právě kropila velký levandulový keř, když se její majitelka melancholicky zahleděla v dál. Na náves právě přijížděl poslední večerní autobus. Lidé z něj vyskákali a jako mnohocípá hvězdice se rozešli do všech světových stran. A znovu zavládl klid venkovského večera.
Vtom však přes miniaturní křišťálové kapičky vystřikující z hadice zahlédla ještě něco jiného. Ten obraz byl nejasný, mlhavý a sotva postřehnutelně se chvěl. Přesto tam ale byl a ona se skoro bála pohnout, aby náhodou nezmizel.
Na návsi zůstala nyní stát pouze mladá dívka v levandulově modrých šatech a tmavovlasý mladý muž. Dívka měla dlouhé vlasy barvy bílé čokolády, které jí v krásných vlnách volně spadaly na ramena a na záda. Ve večerním purpurovém světle vypadala jako princezna.
To jsem já! zamrkala užasle stará žena v zástěře. Nedůvěřivě si protřela oči, ale obraz přesto nezmizel. Byl jako chvějící se fata morgana, jako nesmyslný blesk z čistého nebe. Žena teď viděla jako na dlani výjev starý pěknou řádku let. Kolik vlastně? Skoro padesát? Neuvěřitelné. Vracím se snad do minulosti? přemítala rychle. Asi ano, jiná možnost neexistuje. Leda že bych už bláznila a měla vidiny… To asi spíš. Ale krásné vidiny! Já tenhle obrázek nebudu zaplašovat, to tedy ani náhodou. Vzpomínka byla natolik živá, že nebyla schopna pohybu, jen bezděčně tajila dech a celkem bezu úspěchu se snažila uklidnit zběsilé bušení srdce. Najednou ho viděla jako dneska.
Ano, byl to Josef, ten statný mladík z hájenky, kterého znala od raného dětství a od kterého ji nikdy nic neoddělilo, ani válka, i když tehdy byli oba ještě děti. Život plynul, jenže oni dva spolu byli pořád. Nejdřív chodili s Pepíkem tajně na třešně do aleje, pak spolu lovili pstruhy v potoce a den co den chodívali společně do školy. Později sedávali na lávce a bavili se o všem možném. To už studovali každý jinde, ale jejich věrné přátelství nedokázalo rozdělit zkrátka nic. Našli byste tehdy málokoho, kdo by ve vesnici netvrdil, že se ti dva k sobě hodí a že z toho nebude láska jako trám. Byla. Ještě si pamatovala, jak ji vylekalo, když ji tehdy na té lávce vzal poprvé za ruku. Tehdy si myslela, že je to šokem, ale ruku mu přesto nevytrhla. Hezky v tom chladu babího léta hřála… A hřála už napořád, protože Pepík z hájenky ji nikdy neopustil. Alespoň ne dobrovolně… Bolestná vzpomínka na jeho smrt ji bodla jako nůž a na malý okamžik narušila atmosféru dané chvíle. Ale opravdu jen na chvíli.
Byl to tenkrát celkem obyčejný večer, žádné zvláštní datum nebo výročí. Léto se ale blížilo kvapem, a tak byla obloha na obzoru zrovna tak purpurová, jako dnes. Vyrazili si s Josefem do biografu a když se po příjemném odpoledni v okresním městě vraceli domů, sevřel ji na návsi pevně v náručí. Měla na sobě levandulové šaty a světlé kadeře se jí zrovna tak krásně vlnily na zádech, jako to teď viděla. Stará žena pozorně a se zájmem sledovala sama sebe, jak ji Josef hladí po vlasech a druhou ruku jí něžně ovíjí kolem pasu. Ten večer po kině se jí pojednou upřeně zadíval do rozesmátých očí a pomalu, jakoby s rozmyslem, vyslovil:
„Aničko, chceš si mě vzít?“ Ani se nenadála, a už klečel na jednom koleni a z kapsy sypal pomačkanou krabičku s prstýnkem. „Budu tě celý život nosit na rukou, princezno levandulová…“ Dojetím jí zvlhly oči, ale ústa se, stejně jako teď, usmívala bílými perličkami zubů. Přistihla se, že horlivě přikyvuje, ale dál sledovala jako u vytržení mihotavý obrázek na návsi.
Josef najednou vstal, ještě jednou ji objal a dlouze políbil, až se nad tím záhonem musela začervenat. (Vážně mě líbal tak vášnivě? Ke všemu na návsi, přes zraky všech místních tet a drben? napadlo ji.) Naposledy si láskyplně stiskli ruce a vyrazili každý na jinou stranu. Josef k lesu, dvacetiletá Anička směrem k sedmdesátileté Anně. Ty levandulové šaty mi ale vážně slušely, pochvalovala si v duchu. Ale kde je mé mateřské znaménko na pravém stehně?
Anna zaostřila, aby se podívala lépe, ale marně. Obraz se náhle rozplynul, a s ním i dvacetiletá levandulová Anička. Kouzlo okamžiku bylo nenávratně pryč. Tu si všimla, že mají její levandule až přespříliš vody, ba že se přímo topí. Byla to hodina? Nebo pár vteřin, co jsem měla to vidění? Připadalo jí to jako celá dlouhá léta. Jako ve snách sebou trhla a zamířila prudkým proudem vody na jiný záhon.
Vtom vrzla vrátka.
„Ahoj, babi!“ zahlaholila vesele její blonďatá prostovlasá vnučka v levandulově modré sukni a tričku stejně barvy. Babička zmateně zamrkala. Tak teď už tedy vůbec nevěděla, co si myslet. „To se mi snad jenom zdá,“ mumlala si pro sebe. Ještě pořád se dostatečně nevzpamatovala z té reality. Z toho vytržení ze snu-nesnu.
„Tys nás… šmírovala?“ zeptala se rozpustile vnučka, když si popletenou babičku prohlédla pozorněji.
„Ne. Totiž… On… Požádal tě o ruku?“ reagovala o dvě generace starší žena.
„Proboha babi, co tě nemá! Víš kolik mi je?“ rozesmála se. „Ale dal mi tohle,“ poklepala pyšně na stříbrný náramek, obtočený kolem zápěstí. Babička se jen nostalgicky usmála.
„Je z hájenky?“ zeptala se ještě.
„Ne, ne. Je ze Lhoty, ale chtěl mě doprovodit. No a protože už mu dneska nic nejede, tak šel pěšky domů přes les, je to kratší.“
„Tahle barva ti moc sluší, víš to?“
„Díky, babi.“

Dnešek byl minulostí a minulost byla dneškem. Co na tom sejde. Slunce se rozloučilo s krajinou a definitivně zapadlo za kopce, vůně levandulí však nezeslábla. Byla tak krásně opojná a nekonečná… Levandulová.