SMS

Ruce se jí chvěly. "Teď nebo nikdy" říkala si rozrušeně sama pro sebe. "Udělám to," pomyslela si. Srdce ji začalo tlouci jako splašené, kolem žaludku se ji rozprostíral nepříjemný pocit a dlaně měla pořádně zpocené. Tuhle SMS vytvářela nejméně dva dny. Hodně jí na tom záleželo, chtěla, aby ji Jirka obdivoval, aby ji měl rád. Zhluboka se nadechla a stiskla ono příslušné tlačítko, jímž se všechna její naděje a touha přesune do jeho rukou. Neměl o její touze ani tušení - o to víc se bála odpovědi. Bylo to jen pár písmen. Zpráva zněla: "AHOJ JIRKO, NECHTĚL BY JSI NĚCO PODNIKNOUT? LUCIE" Bylo to prosté, jasné. Ani se nenadála a přišla ji odpověď. Než ji však přečetla zatajila dech, zavřela oči a v duchu prosila štěstí, aby jí pomohlo. Přišlo ale rozčarování. Odpověď byla strohá: "JAKÁ LUCIE?" v DUCHU SE UŠKLÍBLA. Ironický smích byl u ní na denním pořádku. Někteří lidé ji měli rádi právě pro onu ironii a chladnost. Ona tyto své vlastnosti z duše nenáviděla. Teď ale nebyl čas na úvahy. Odpověď pro ni byla nesmírně důležitá. "Jsi chytrá, vtipná a milá holka, tak se k sakru schop a a něco vymysli!" Znali se jen povrchně, to ano, ale na něco si přece jen pamatovat musí, něco, co je spojilo. Hlavou ji bleskl nápad. "Ano, ten odlakovač!" Vzpomněla si na tu groteskní situaci s odlakovačem, který půjčovala na prázdninách jeho matce. "JSEM TA, KTERÁ TAHÁ NA DOVOLENÉ NEPOTŘEBNÉ VĚCI, JAKO TŘEBA ODLAKOVAČ.. UŽ VÍŠ?" Rychle naťukala těch pár písmenek s nutnou dávkou ironie a humoru - typičtějším, než to mateřské znaménko, jež nosila na klíční kosti. Opět se ji zrychlil tep, těžce si jí dýchalo. Seděla v tiché tmavém pokoji, čekajíc na odpověď. Ta však nepřicházela. Půl hodiny dokázala zírat na displey svého mobilu a tiše doufat. Všechno se v ní bouřilo. Chtěla plakat, ale nemohla, měla vztek, ale nedokázala křičet, byla smutná, ale v tuto chvíli jakoby neuměla naříkat. "Zbabělec," křičelo to v ní, "jak jen to může udělat? Jak si to vůbec může dovolit? Neřeknu odepsat něco v negativním významu, ale neodepsat? Jak může? Zbabělec, zbabělec, zbabělec! Takhle mě ponížit!" Byla tou bolestí úplně ohromena, nevěděla, co dál, toužila mu ukázat, že je úžasná, ale nevěděla jak. Neměli nic společného, koníčky, přátelé, vůbec nic. Cítila se ponížená, jakoby se ji někdo vysmál do obličeje. Po třech hodinách vzala tužku a papír a toužila se z oné bolesti vypsat, ale úleva nepřicházela. Jen další příval prázdnoty. "Nebudu se litovat, aspoň sem to zkusila..." říkala si. Věděla ovšem, že se bude litovat nadále. V duchu se bude obviňovat dál a dál a nakonec si namluví jak je hloupá a pitomá. Chtělo se jí plakat. Bylo už pár hodin po půlnoci a po její tváři začali stékat proudy slz ústící kamsi kamsi na polštář. Bylo jí hrozně, neměla na nic náladu a chtěla jen utéct od celého světa. "Jsi hloupá, hloupá nána, co si maluje svět narůžovo." Šeptala do ticha. V místnosti byly slyšet jen její vzlyky. Pootočila hlavou a toužila svůj mobil odhodit daleko od sebe. V tom však místnost oslnilo světlé modré světlo a na malé obrazovce telefonu nově přibyla malá obálka jak tomu obvykle bývá, když vám přijde SMS... Popadla mobil a rychle stiskla tlačítko. Začala opatrně číst: "UŽ VÍM:).. MÁŠ RÁDA KINO PRINCEZNO? CO TŘEBA V PÁTEK?" Obličej ji zalil teplý, upřímný úsměv. Je úžasný pomyslela si. Odpověděla a radostně odplula do říše snů...