Příběh co píše sám život...pokračování

Pokračování IV.

„Neříkal jsem ti, abys nechodila přes bažinu? Poslouchala si mě vůbec princezno?“ Krve by se ve mě nedořezal.. Za mnou stál jako duch ON. Můj Robert, na kterého jsem byla hrozně moc naštvaná.. „CO chceš? Já to zvládnu, nemusíš mi dělat opatrovníka.. Nebo ses mi zase přišel posmívat? Frajere, tady tě ale tvoji kumpáni neuslyší, přijdeš o poklepání na rameno..“ Fakt mě naštval… Musela jsem si do něj rejpnout. „Nevyskakuj princezno, přišel jsem tě zachránit..“ „Ty mě“? zlostí se mi třásl hlas. „Tak to si dej odchod, já o tvou pomoc nestojím. Potřebovala jsem jí tam u ohně a cos udělal ty? Znemožnil si mě před svou partou.. Jsi na sebe patřičně hrdej? Stoupl si v jejich očích?“ To už jsem svůj žal a bezmocnost neudržela a slzy se mi koulely po tvářích.. „Počkej.. proč brečíš? Stalo se ti něco?“ Natáhl ruku, jakoby mi chtěl utřít slzy z tváře. Uhnula jsem. V očích se mu zablýsklo a ruku vrátil do původní polohy.. „Tak se tak nečerti.. Já to tak nemyslel, nepoznáš legraci?“ „No to teda promiň, ale to je pitomá legrace.. možná to byla legrace pro vás, ale ne pro mě. Takže laskavě zařaď zpátečku a zmiz zpátky za těma svýma zkrachovalcema.. “ Jeho obličej zbrunátněl.. „Tak poslouchej křehotinko, o mojich kamarádech nebudeš mluvit jako o nějakejch zkrachovalcích.. Těm klukům mnozí nesaháte ani po kotníky víš? Takže nesuď jen podle vizáže..“ Tohle jsem si nemohla nechat líbit… „Já soudím podle vizáže? Já? A co ty? Kdo se dobře učí, tak je nicotka, které nestojíš ani za pohled nebo slušnou odpověď? Kdo nekouří, nepije, nemluví sprostě, jako by pro vás nebyl?“ postavila jsem se před| Roberta, dala ruce v bok a nechala se unášet svou bojovnou a naštvanou náladou. „Ale já nic takového neříkal.. A zklidni se trochu, je tě slyšet po celém lese… Ve škole o tobě člověk ani neví a ty se umíš teda pěkně rozparádit.“ Pořád mě sledoval těma svýma hlubokýma očima a přímo mě jimi spaloval. „Já že nejsem slyšet? Jak to můžeš vědět, když ani nevíš že existuju?“ „Á tak tady je zakopanej pes.. Dáma je dotčená, že si jí ve škole nevšímám?“ „Jaká dáma? Víš co, nemá to cenu, nech mě na pokoji, jsi stejnej jako ostatní, vrať se nazpět mezi své a nech mě v klidu odejít domů.“ Zasmál se „a jak? Ty trefíš? To spíš zapadneš do bažiny a už tě nikdy nikdo nenajde..“ Usmíval se a čekal s jakým výpadem přijdu. On se mi snad vysmívá ten.. ten.. je to marný. Stejně ho miluju. „No asi by to pro tebe nebyla žádná škoda, kdybych zmizela z povrchu zemského, stejně ani nevíš že jsem, tak co. Nemusíš předstírat zájem Roberte..“ Udiveně na mě pohlédl a řekl téměř neslyšně „TO se pleteš děvče“ „Vážně“? to jsem se divila já „ty třeba víš jak se jmenuju? Tipla bych si že ne. A proč bys to taky měl vědět? Nepatřím do okruhu tvých známých“ „Jsi dost tvrdá Lenko, to bych do tebe neřekl“ ty jeho oči se na mě pořád dívali.. „Myslíš, že jsem tvrdá? TO bych tady nestála a netřásla bych se jako osika a…“ Přerušil mě.. „Promiň, je ti zima?“ „Ne to není zimou. Ale to je jedno. Nedokážu být ani tvrdá sama k sobě.. TO bych tu nebyla“. „Jak to myslíš nebyla?“ upřel na mě pátravý pohled a čekal na odpověď. „TO neřeš. Ukaž mi cestu domů, jsem unavená. Pokud tě teda nebudou tvý kámoši postrádat a pokud nemáš zrovna nic v plánu..“ „Ukaž vezmu ti kolo a ty se drž za mnou. Možná to tak nevyznělo, ale fakt bych dost nerad, kdybys tu zapadla. Je to tu zrádný, už by ses odtud nevyhrabala. A Lenko.. pro tuhle chvíli zakopeme válečnou sekeru co říkáš? Dost mě to vytáčí. Je tma a všude bažiny… Snažme se navzájem nepozabíjet jo?“ „Tak fajn“, řekla jsem „původně jsem si myslela, že jsi nějakej úchyl co mě jde zabít. Už jsem měla připraveném klacek abych..“ větu jsem ale nedořekla „Proboha klacek? Taková kláda.. vždyť bys mě s ní zabila… a to ses bála, že jsem tě chtěl zabít já.. Tou kládou bys snad zabila každého. Překvapuješ mě..Jsi jiná, než jsem si myslel“.. Ohradila jsem se „vím přesně co sis myslel, rozmazlená princeznička, zhýčkaná co? Jen se přiznej.. U ohně si mi neustále říkal princezno..“ „pšt žádné hádky, slíbili jsme si to ne? Ale odpovím ti.. Neříkal jsem to proto, že bych si myslel, že jsi rozmazlená.. Jen tak ses zjevila u ohně jak víla z pohádky. Z ničeho nic.. Prostě jak pohádková bytost. A v tu chvíli mě prostě napadla jen princezna. Nechtěl jsem tě urazit, promiň Lenko“. Zastavil se mi dech.. „Víš, teď jsi takovej jinej než jindy. Ve škole, s klukama a tak.. Proč nejsi takovej pořád? Je to moc prima Roberte. Vidíš, taky vím jak se jmenuješ.. Nebo ti mám říkat Robe? Jako tvý kámoši?“ Zastavil se, podíval se mi do očí a chytl mě za ruku. TO je nádhera, kdyby mě třeba políbil, nebránila bych se.. „Pro tuhle chvíli chci být jen Robert“ a pak udělal něco, z čeho se mi zatajil dech a srdce zastavilo…

Pokračování opět příště…