Láska z ordinace I. (by Petussska)

„A byla svatba. Jestli neumřeli, tak žijí dodnes.“ Znuděně vypnu pohádku a přemýšlím, co podniknout dál. Už čtrnáct dní ležím doma s angínou. Televize už mám po krk, dospěla jsem i k tomu, že poslední týden sleduju všechny možný pohádky, co máme nahraný na videokazetách. Samozřejmě většina končí stejně. Princ přijede pro princeznu na bílým koni, zamilují se do sebe a mají svatbu. Vydrží jim to až do smrti, ne jako dneska, kdy každý druhý manželství končí rozvodem. Taky bych si takovou princeznu chtěla zahrát. Alespoň občas. Nemusela bych mít prince na bílým koni, stačil by mi pěknej, sympatickej a hodnej kluk, kterej by mě měl rád. Zatím, ale ležím v posteli s bacilem místo prince. Občas sem zaskočí nějaká kámoška. Donese mi sešity, chvilku pokecá a zase spěchá domů. Musí ještě pozdravit svýho miláčka. Jaro působí na každýho. Kolem mě je plno nových párů, kam se podívám samá dvojice. I na mě to funguje. Ale nemám moc času o tom přemýšlet. Pořád mám, co dělat (teda pokud zrovna nejsem nemocná). Třikrát týdně basketbalový trénink + sobota zápas, hodina klavíru a to ještě chodím do školního sboru. Nesmím zapomínat na kamarády se kterýma taky trávím dost čase, protože bez nich bych nemohla být. Taky nemůžu zanedbávat školu, to by zas vyváděli naši. Zkrátka docela honička. Byla jsem celkem ráda, že si můžu konečně na chvíli oddechnout, ale teď mi ten celodenní shon chybí. Zítra jdu na kontrolu k doktorovi, tak doufám, že už mě pustí do školy. Doma je nuda. I když na basket stejně můžu zapomenout aspoň na dva týdny. Víme, jak to po angíně bývá.
Ráno přijdu do čekárny, která je přeplněná vřískajícími dětmi. Je snad chřipková epidemie nebo co? Není si kam stoupnout, natož pak sednout. Vypadá to pěkně na dlouho. No potěš, Pán Bůh. Knížka, ležící v tašce, se mi nechce vytahovat, ve stoje se stejně špatně čte. Zapnu MP3ku, která mi, ale po chvíli oznámí, že je baterie vybitá. I moje nejlepší hudební kamarádka mě zradila. Sakra. Dneska mi teda všichni přejou. Nezbývá mi než přečkat úmorné hodiny čekání, koukáním na malý caparty, jak si hrajou s kostečkama. Kdyby tady byl aspoň někdo, s kým by se dalo pokecat.