Láska z ordinace II. (by Zuzi)

Zhruba po dvou hodinách se konečně otevřou dveře od ordinace a sestřička zavolá: „Žaneta Ryšavá!“ Vejdu do ordinace a spatřím moji věčně se usmívající paní doktorku. „Tak jak se ti daří?“ „Už celkem dobře, teplotu nemám, v krku mě taky nebolí. Můžu už jít do školy?“vyhrknu na doktorku. „Za celou dobu praxe jsem se nesetkala snad s nikým, kdo by spěchal do školy, tak jako ty.“ „Já nespěchám do školy, ale doma mě to nebaví a ve škole mám spoustu kamarádů.“ „Tak takový spěch tě omlouvá. Podívám se na tebe a uvidíme.“
Když otevřu pusu, aby se mi mohla kouknout do krku, vtrhne do ordinace nějaká maminka. „Paní doktorko, paní doktorko rychle! Můj syn je v čekárně! On tam… dusí se a nemůže se nadechnout! Všichni kromě mě vyběhnou z ordinace, podívat se, co se děje. Na lavičce sedí kluk a opravdu se dusí. Je celý rudý a marně se snaží popadnout dech. Doktorka se sestřičkou ho odvedou do ordinace, zavřou dveře a posadí ho. Celá čekárna je na nohou, takové věci se nestávají každý den. Doktorka vytáhne ze skřínky lahvičku s násadkou a stříkne klukovi do krku lék. Já to celé pozoruju vsedě z lehátka. „Zkus se nadechnout. Můžeš?“ Pobídne doktorka kluka. On opatrně zkouší dýchat. Asi úspěšně, protože se snaží i usmívat. „Už je to lepší. Opravdu.“ „Vy jste tady poprvé, že? Jak se jmenuje?“ „Martin. Martin Rychetský.“ „Dobře, pojďte se mnou, paní Rychetská.“ Se sestřičkou vypíšeme kartu a domluvíme se, co dál. Žaneto, ty tu ještě chvilku vydržíš, viď? Kdyby něco, jsme vedle.“
Lékařka s maminkou odejdou do vedlejší místnosti. Prohlížím si kluka, vypadá už celkem v pohodě. Je asi stejně starý jako já. Plus mínus sedmnáct let. Roztřepané vlasy připomínají ježí bodlinky. Jeho zelené oči zase nenápadně pozorují mě. Musím se smát. „Jsem ti k smíchu?“ zeptá se. „Ne, to ne. Promiň. Já jen, jak se navzájem prohlížíme. Připadám si, jako kdyby nás někdo vyšetřoval a zjišťoval, kdo je vrah.“ „No, to je fakt.“ „Už je ti líp?“ „Ano. Tý jo, to jsem ještě nezažil. Najednou se mi zatmělo před očima a nemohl jsem se nadechnout. Už nikdy víc.“ „To ti teda nepřeju. Není to asi nic příjemnýho.“
Do ordinace se vrátí maminka s lékařkou. „Dýchá se ti líp?“ „Ano, už je to lepší.“ „Už jsem to říkala mamince. Máš podezření na astma. Oběhneš si pár vyšetření.“ Kluk hodí otrávený obličej. „Potom přijdete za mnou.“ Při odchodu mi kluk nenápadně vtiskne do ruky papírek.