Láska z ordinace III. (by Lení)

Držím ho v ruce a bojím se, abych ho neztratila. Konečně! Vyjdu ze střediska a můžu se podívat. „Jestli budeš chtít, ozvi se!“ Pod tímto vzkazem je připojené telefonní číslo. Jdu domů s úsměvem na rtech. Doma si sednu na postel a vezmu do ruky mobil. Zavolat? Nezavolat? Nakonec mobil vrazím zpátky do stojánku, papírek zmačkám a hodím do koše. Měla bych se podívat na učení, ale vůbec se mi nechce. Bloumám po bytě a přemýšlím, jestli jsem udělala dobře. Nakonec dojdu ke koši a začnu se v něm přehrabovat. Ne, že bych byla nějaká bufeťačka, ale hledám ten zpropadenej papírek s číslem. Když ho najdu, rozložím ho na stole a naťukám číslo do mobilu. Uložím ho pod Martin Rychetský.
Natluču SMSku: „AHOJ, NECHCES SE JIT LECIT NA CERSTVEJ VZDUCH? SLECNA Z ORDINACE =)“ Vzápětí mi zapípá mobil s novou příchozí zprávou. „DOBREJ NAPAD.UMIS BRUSLIT?“ „NA BRUSLICH JSEM STALA NAPOSLED ASI PŘED DVOUMA ROKAMA, TAK NEVIM JESTLI SI TO PAMATUJU.“ „NEVADI, NAUCIM TE TO. V PET NA VODOVE U POKLADNY.“ „OK, BUDU TAM.“
Bruslení je skvělý. Sice mě Martin musí každou chvíli chytat, ale aspoň je nějaká sranda. Ten kluk mi připadne čím dál lepší. Absolutně si rozumíme. Bezvadně se doplňujeme a neustále se něčemu smějeme.
Večer před spaním na něj musím neustále myslet. Potom i následující dny. Lidi ve třídě moji zamyšlenost dávají za příčinu pozůstatkům nemoci, jen já vím, že za to může Martin. Všechno mi ho připomíná a i když jsem s ním strávila jen jedno odpoledne, připadá mi jako bych ho znala roky nebo aspoň měsíce.
Jedno odpoledne nemám co dělat, tak bezúčelně brouzdám po internetu. Úplně náhodou narazím na jeho stránky. Teda zas až taková náhoda to není. Do vyhledávače naťukám jeho jméno a vyjede mi spousta odkazů, které jeden po druhým prohledávám. Objevím jeho vlastní stránky, kde má napsanou i svoji částečnou adresu. Tedy město a ulici. Protože stále nemám co na práci, vydám se tam. Prohlížím jmenovky každýho domu a netrvá dlouho a naleznu ten správný. Stisknu zvonek.
„Dobrý den, je doma Martin?“ zeptám se maminky, která mi otevře. „Jo, je. Pojď dál. Ty jsi ta slečna z ordinace, viď?“ „Ano, jsem.“ Maminka mi ukáže dveře pokoje na které mám zaklepat. Chviličku si dodávám odvahy a pak se konečně odhodlám. „Ťuk, ťuk.“ „Dále!“ ozve se za dveřmi. „Ahoj Martine!“ „Ahoj Žaneto! Co ty tu děláš?“ Až teď mé oči spatří postavu sedící na posteli. Dlouhovlasá blondýna.