Láska z ordinace IV. (by Elie)

Hned mi přestane být sympatická. Mohlo mě napadnout, že Martin nebude sám, ale bude mít nějakou holku. A že je tohle jeho holka, o tom nepochybuju. Vypadá to, že si spolu hodně rozumí, pošťuchují se spolu a ta holka se nesnesitelně chichotá. „Martine, přišla jsem si pro to CD, cos mi slíbil. Víš, jak jsi mi říkal, že máš novou desku No Name. Já, chtěla jsem ji mít, co nejdřív, tak jsem se pro ni stavila.“ „Jo, jasně, ale asi mi bude chvíli trvat než ji najdu. Zatím se posaď, tady vedle Kláry. A omluv ten bordel v mým pokoji. Jsem lenošnej si uklízet,“ nevinně se usměje. Martin se chvíli přehrabuje v hromadě cédéček (a že jich má spousty), načež vytáhne to správné. „Tady ho máš. A klidně si ho nech, jak dlouho budeš chtít. Nespěchám na to.“ „No, tak děkuju moc. Já už radši půjdu.“ „Klidně tu zůstaň. Nám to nevadí.“ „Ne, půjdu domů. Musím ještě uklízet.“ Blbá výmluva, ale nic lepšího mě nenapadlo. Přece jim nebudu dělat křena! „Tak se tu mějte pěkně. Ahoj!“
Vyjdu z domu a začnou mi téct slzy. Musím si sednout na lavičku, protože přes ně ani nevidím. Lidi se po mně, ale blbě dívají, tak se radši sbalím a jdu domů. Jak jsem mohla být tak naivní a myslet si, že bysme se časem mohli dát dohromady? Já kráva. V noci ani nemůžu spát, protože ji celou probrečím. Šíleně mě to mrzí. Proč to musí vždycky takhle skončit? Proč mají vždycky nejlepší kluci holku? Ach jo. Vyčerpáním usnu těsně před zvoněním budíku.
Samotné jeho zvonění samozřejmě neslyším. Takže zaspím a přijdu pozdě do školy. „Žaneto, Žaneto. Pozdní příchod. Vy jste po té nemoci nějaká roztržitá. Stalo se vám něco?“ vyzvídá třídní učitelka. „Ne, to je v pohodě. To bude dobrý,“ utěšuju ji i sama sebe.
Po škole musím do obchodu, jak mi nařídilo rodičovstvo. Koupím rohlíky, půlku chleba a čokoládovou tyčinku na nervy. Už mířím k pokladně, když uvidím Martina s maminkou. A vedle nich zas ta jeho holka! Já se jich snad nezbavím. „Ahoj Žaneto! Taky nákup?“ „Jo, rodičovstvo si je líno nakoupit samo, tak vyslalo dceru-služku.“ „Jsme na tom podobně, akorát já musím rodičovstvo doprovázet taky.“ Opodál se ozve hlas Martinovi maminky: „Klárko! Vem ještě rohlíky!“ „A proč je nemůže vzít brácha?“ podívá se na Martina zároveň s mým překvapeným pohledem Klára.