Láska z ordinace V. (by Monča)

Oni jsou sourozenci? Jsem šíleně udivená a nemůžu tomu uvěřit. „Třicet pět padesát,“ ozývá se od pokladny. „Co čumíš, mladá? Nechceš laskavě zaplatit?“ Jsem tak otřesená, že nevnímám okolní svět. Zmateně vyhrabávám peněženku z tašky, kde už mám naskládaný nákup. Zaplatím a vezmu tašku. Jako na potvoru se utrhne ucho a celý nákup letí na zem. „Ta dnešní mládež! Uvidí kluka a nevědí o světě,“ komentují můj výstup babky ve frontě. Rychle sesbírám nákup a peláším domů. S Martinem, který celé tohle divadlo sledoval, se ani nerozloučím.
Doma mě přepadnou výčitky. Proč jsem jednala tak zbrkle? Jsou sourozenci, tím líp pro mě, tak proč mě to tak rozhodilo? Vložím do CD přehrávače cédéčko No Name a lehnu si na postel. Myšlenky mi neustále utíkají k Martinovi. Plynou dny a já Martina nikde nepotkám. On sám se mi neozve a já nechci být ta, která věčně dolézá? Každou chvíli se vrhám na mobil a marně doufám, že každá příchozí zpráva by mohla být od něj.
Moje spolužačka a kamarádka v jednom se na mě už nemůže dívat. „Žany, nechceš mi říct, co s tebou je? Jsi v poslední době dost přešlá. Znáš to! Svěřené neštěstí-poloviční neštěstí.“ „To je na dlouho, Leo.“ „A co takhle udělat si relaxační víkend a pořádně si popovídat? Kdy jsme tohle naposledy udělaly? „No, už je to pěkně dlouho. Takže tenhle víkend?“
V sobotu sbalím vše potřebné a řeknu našim, že spím u Leony. Nic nenamítají, tak se k ní rovnou přesunu. Posloucháme hudbu, uděláme si různé zkrášlovací kůry, které najdeme ve všech možných časopisech, koukáme na filmy a rozebíráme všechno možné. Leoniny rodiče skoro celý víkend nejsou doma, takže máme klid sami pro sebe. Jsem úžasně uvolněná. Tenhle víkend mi opravdu pomohl. Ještě, že mám takovou fajn kámošku.
Následujících pár dnů je v pohodě, dokázala jsem se perfektně odreagovat a na Martina nemyslím tak často. Konečně zas můžu trénovat, takže na bezúčelný přemýšlení ani nezbývá čas.