Prázdniny

A je to tady. Nastupuju s pocitem uspokojení a velké radosti do letadla, které mě zanedlouho odnese do Španělska, přesněji na Kanáry. Však si to zasloužím, jen jednu trojku v prváku na vysvědčení nemá jen tak někdo. Jen jestli ty dva týdny bez Richarda vydržím. Achjo, už teď se mi po něm stýská a teprve vzlétáme.

"Ahóoj!" vítá mě sestřenice Soňa, která tohle všechno spunktovala. I když je o pouhé tři roky starší a nedokáže dohlédnout na sebe, natož na mě, přece mě s ní naši pustili. Soňa ale jela už před tejdnem. Rodiče jí to dali k devatenáctinám a k úspěšnýmu složení přijímacích zkoušek na Vysokou školu finanční a správní.

"Ahoj!" vrhneme se sobě do náruče. Neviděli jsme se přes čtyři měsíce.

"Tak jaká byla cesta?" ptá se mě. Vylíčím í, že byla super, jelikož jsem ji z velké části prospala, a protože jsou dvě ráno, jdeme na pokoj, do sprchy a spát. Nemůžu se dočkat rána. Co asi dělá Ríša?

Strašně se mi po Ríšovi stejská. Myslím na naše společný chvilky dokonce, i když hrajeme s neznámými kluky na pláži házenou, takže koupím ránu míčem do hlavy.

"Au!" svalím se do písku. Soňa se bláznivě směje, ten blonďák taky, ale jeho parťák, Štěpán myslím,ne. Okamžitě ke mě přiběhne a omlouvá se. Česky, samozřejmě.

"Promiň! Moc se omlouvám, strašně moc! Nechtěl jsem, myslel jsem, že to vybereš."

"To je v pohodě." řeknu, i když cítím, jak mi naskakuje boule, a pokusím se i o úsměv.

"Nemůžu to nějak odčinit?" zaculí se.

"Můžeš. Co třeba provést nás večer po městě,hm?" nabídnu. samozřejmě souhlasí.

"Tak jsme tady." přijdeme na smluvené místo za Štěpánem a Honzou.

"Super. Už jsme mysleli, že nepřijdete." řekne Honza spíš Soně. A tak se procházíme po městě. Začíná se stmívat a celkově je to romantický. Samosebou mě překvapuje,jak mě Štěpán přitahuje. Ten jeho punkovej styl je prostě k sežrání.

Ještě tu budeme tejden. S klukama jsme se dost spřátelili. No, Soňa a Honza spolu spíš choděj. Nebo se tak k sobě aspoň chovaj. Každej večer musím vyklízet pokoj, na švédskou trojku se fakt necejtim :D .

Stejně tak je tomu i dneska. Zase jsem u kluků na pokoji, se Štěpánem, zatímco Honza je u nás. Kecáme o všem možným, hrajeme karty a Člověče, nezlob se!, a prostě...je m skvěle. Štěpán je vtipnej, hezkej, sympatickej, hodnej, chytrej,...jednoduše ideální.

"Míšo, seš na řadě." vyruší mě z pohledu na západ slunce v okně. Hodím kostkou, ta se ale zakutálí až k němu a padne šestka. Abych mohla hodit znovu, musím se pro ni natáhnout až ke Štěpánovi. Najednou mě popadne hrozná chuť líbat ho. Štěpána asi taky, políbí mě, líbáme se jako o život. Člověče, nečlověče, figurky jsou rozházené kolem nás. Kutálíme se po pokoji. Jednou je nahoře on, pak zase já. Je to tak vášnivé a spalující, ta naše touha po tom druhém. Vím, že bych to neměla dělat, ale.....já tak děsně chci! Za chvíli se zbavíme všech svršků, natáhneme kondom a...

"Míšo moje! Miluju tě, šíleně moc!" zašeptá do tmy pokoje, když je po všem. Tak ráda bych mu to řekla taky, protože je topravda, ale nemůžu. Nejde to. Štěpán je z Ostravy, já z Mladé Boleslavi, láska na dálku nemá cenu. Stejně takhle mu to řeknu. Ví to a nic mi nevyčítá. O Richardovi pomlčím. Se Štěpánem se po odjezdu už nikdy neuvidím, tak nač si kazit vztah, který ještě před týdnem krásně klapal.

Se Štěpánem jsem do odjezdu nemluvila. Vždy, když se naše pohledy setkali, oba jsme okamžitě uhnuli. A Richard? Nic neví, a vědět ani nebude. Soňa nic neprozradí, sama nic neví. Myslí si, že jsme se se Štěpánem nějak pohádali. S Honzou má nádhernej vztah. A že je na dálku? To JIM vůbec nevadí!