Yurika a její přítel

Yurika a její přítel

Byla teplá, letní noc když se 17 ti letá Yurika chtěla uvelebit do postele.Už odbilo 9 když ležela na polštáři a usnula.A ani ne za tak dlouho,mohlo být asi tak 11 hodin,uslyšela malé ťuknutí,ale nevěnovala tomu pozornost a spala dál.Ale po chvíli se ozvalo zase to ťuknutí.To samé ťuknutí co předtím,ale ani toto ji moc nezajímalo a spokojeně chrupkala.
A když už to takhle slyšela po desáté tak už jí to začalo celkem vadit,ale zůstala ležet v posteli.A ani jedenácté s ní ani trochu nehnulo.Až to dvanácté nevydržela,odhodila peřinu,sedla si a říká: „Páni kdo by mě mohl teď o půlnoci otravovat???“ a začala nad tím přemýšlet.Jen aby to nebyli bráchovi kamarádi,pomyslela si. „Třeba to nebude nic až tak hrozného.“Ale ani tato myšlenka jí nedělala klidnou.A navíc byla hrozně zvědavá kdo tam je.Tak sebrala všechnu odvahu a vstala.Pomalu se blížila k oknu když v tom najednou ucítila takový studený závan větru jako když se venku ochlazuje.Což jí přišlo nad míru divný,protože bylo léto.Ale pro jistotu si přez sebe hodila deku.Přišla blíž k oknu a podívala se ven.Ale viděla jen na krátko ostříhaného,bělovlasého kluka v mikině,který stál před její brankou a koukal do země .Tomu klukovi mohlo být asi taky 17.Nikoho si nevšímal,protože tam taky nikdo nebyl tedy kromě Yuriky,která si radši přitáhla blíž deku aby nezmrzla. „Ehm,ehm“ ozvalo se.Ale nic,bez odezvy.Kluk nereagoval jen se stále koukal do země a trochu se pohupoval ze strany na stranu. „Haloooo“ a to už na to dávala Yurika větší důraz.
Ale ani to s tím klukem nehnulo.A to už se Yurika dopálila a zařvala na něj
„TAK HEJ SLYŠÍŠ MĚ NEBO SEŠ HLUCHEJ!HALOO…NEMÁM NA TEBE CELOU NOC.JÁ CHCI JÍT TAKY SPÁT.ZÍTRA MÁM ŠKOLU JESTLI O TOM NEVÍŠ?!“
A to už se hoch pohnul a začal zírat do prostoru.
No tak jsme se někam dostali už aspoň nekouká do země.Myslela si.Ale najednou si Yurika něčeho všimla,něčeho co tam před tím nebylo a to toho,že ten kluk tak trochu svítil
a byl bledý. Jenže v tu chvíli se na ni ten střapatý chlapec podíval svýma,velkýma,modrýma očima.Díval se přímo do těch jejích,kaštanově,hnědých .Chvíli tak na sebe zírali až do té doby než se ho Yurika zeptala,tentokrát už mírnějším hlasem, kdo je a co tu chce.Hoch pořád nic jen své oči nadále utápěl v těch jejích.Usmál se a po chvilce zmizel. „Co to sakra bylo?“ řekla si víc překvapená než vyděšená. Otočila se a šla si zpátky lehnout,ale namohla usnout.Pořád totiž viděla ty jeho oči jak se na ni upřeně dívají.Ale nakonec si řekla,že to byl určitě jenom sen a usnula.Druhý den ráno ve škole o tom řekla svým kamarádkám.Ty se jí ovšem vysmály a řekly jí,že se nejspíš zbláznila.Mohla tušit že jí to nikdo nebude věřit.On totiž ten kluk byl už 17 let mrtvej.Celý den se táhl jak smůla.Yurika Se nemohla dočkat konce vyučování,protože se nemohla celý den zbavit divného pocitu,že ji někdo sleduje.Náhle se ozvalo to pronikavé CRRRRRRRRR,které ohlašovalo konec Pátečního vyučování.Všichni si rychle sbalili a utekli ze dveří jako divoká voda.Tedy všichni až na Yuriku,na které byla dnes řada s úklidem třídy.Ale i ona skončila a odešla.Byla ráda,že už je ten týden za ní.Jak byla na cestě domů zase ucítila ten podivný,ale teď už známý závan .Otočila se a uviděla ho.Stál tam na konci křižovatky.Ten kluk ze včerejška.A zase se na ni upřeně díval až jí z toho přeběhl mráz po zádech.Chtěla na něj zavolat,ale tak jak záhadně se objevil tak zase zmizel. Teď si na chvíli připadala jakoby ji sledoval celou dobu on.A snažila se vyhnat si tuto myšlenku z hlavy.Ale nešlo to.Celou cestu domů přemýšlela nad tím proč sleduje zrovna ji.Vždyť na Zemi je přece spousta jiných holek a určitě lepších než je ona.Nedalo jí to chvíli klidu ani doma,ani když se znovu chystala do postele.
Pořád si s tím lámala hlavu a kupodivu doufala,že se dneska znovu objeví.A taky doufala,že z něho něco tentokrát dostane.
Zachumlala se do peřiny,ale neusnula.Čekala totiž na půlnoc.To byla totiž ta chvíle kdy se objevoval.Jakmile slyšela hodiny odbíjet dvanáctou vykoukla z okna.A opravdu tam stál a zase se na ni díval.Yurika sebrala odvahu a řekla: „Ahoj.Ty jsi ten kluk ze včerejška,že?“ A náhle uslyšela sametový hlas odpovídající na pozdrav: „Ahoj.A jo to budu nejspíš já“ a usmál se.
„A jak se jmenuješ?“Zeptala se.
„Ashitaka.A ty?“Řekl.Při čemž se na ni neustále díval.
„Yurika.“
„Yurika.To je hezký jméno.“
„Díky“
„A nechtěla bys raději sejít dolů?“
„A proč?“
„Abychom nevzbudili sousedy?“
„Ha,ha.Dobrý nápad.Počkej jen si něco oblíknu.“
„Tak jo.“Odsouhlasil střapatý chlapec
Yurika popadla svou mikinu,seběhla po schodech za ním.
„Chtěl jsem se zeptat“povídá „jestli by ses nechtěla trochu projít?“
Yurika se na něj se zaujetím podívala a přikývla.Prošli skoro půlku města a při té cestě Yurice přišlo jakoby znala Ashitaku
celou věčnost.A najednou přišli do takového osamělého parku,z kterého sálala taková melancholická nálada.Až tam si také všimla,že Ashitaka drží v ruce A4 složku a tužku.
Zeptala se ho na co to má.A on řekl: „Víš já hrozně rád kreslím.A nezáleží na tom co.“
„Aha a mohla bych se podívat.Víš já taky strašně ráda kreslím.“řekla Yurika a začala se prohrabovat jeho obrázkama.Byly vážně nádherné,ale nejvíc se jí líbil ten s veverkami.A tak se ho zeptala kde ho nakreslil. „Myslím,že to byl den před mou smrtí.Udělali jsme si s rodičema výlet do lesa a já tam uviděl veverku jak sedí na stromě.Tak jsem se rozhodl,že ji nakreslím.“
„Aha“
„A kdy jsi vlastně umřel?“
„Bylo to 27.8. 1990“
„Vážně?“podivila se „já se zrovna ten den narodila“
„Máš pravdu.Je to zvláštní.“Řekl Ashitaka.
Všude kolem se na chvíli rozhostilo pronikavé ticho. Které prorazil až Ashitaka když se zeptal Yuriky jestli by si ji nemohl namalovat.
A ona s nadšením souhlasila.Tak si Ashitaka sedl na zem a začal kreslit.Kreslil a kreslil a ani ne za dvě hodiny byl hotov.
„No a jsem hotov.“Řekl a podal ten obrázek Yurice aby se podívala.
„To je nádhera .“
„Díky.“
„Mmm hele tak mě napadá cítí duchové vůbec něco?“zeptala se.
„No jak kteří.“
„Vážně?Já myslela,že duchové nic necítí ať jsou jací koli.“
„A to sis myslela,že jsme necitelné krvelačné bestie,které rády straší lidi.“
„Kdyby duchové opravdu nic necítili a dalo by se skrz ně projít,nemohli by udělat tohle.“A chytil Yuriku za ruku a posunul se trochu blíž.Yurice se najednou rozbušilo srdce.Jeho rty byly tak blízko těch jejích,že mohla cítit jeho chladný dech,ale necítila ho tak chladný jako ve skutečnosti byl.
„A kdyby duchové opravdu neměli žádné city tak by se přece žádný z nich nemohl zamilovat.“Toto dořekl a políbil Yuriku.Té to přišlo jakoby lízala zmrzlinu s tou nejsladší chutí na světě.Dala si to líbit a cítila se jak v sedmým nebi.Ale bylo to mnohem víc.Poprvé se totiž stalo že duch políbil živého člověka a člověk ducha.A oba si přáli ať tato chvíle nikdy neskončí.