...Jaké překvapení!

Když odemknu dveře a z bytu se na mě vyvalí vůně vanilky a skořice, dýchne na mě duch Vánoc poprvé. Nechápu, proč máti peče až 14 dní před Štědrým dnem. Nestihne se to cukroví ani uležet. "Čau. Tady to ale voní." vejdu do kuchyně. "Vezmu toho trochu Davidovi, můžu?" zeptám se a když dostanu kladnou odpověď, doběhnu do špajzu pro umělohmotnou dózu a srdíčkovej ubrousek. David, můj kluk, má sladký rád. Nevím, jak to dělá, že to na něm za ty dva roky, co jsme spolu a co mu nosím různý dobroty, není vidět.

Když vycházím večer z domu, rozfouká se vítr. A mám po účesu. Rukou si vlasy neustále narovnávám, ale není mi to nic platné. Před domem číslo 236 se zastavím a pohlédnu nahoru do pátýho patra. Svítí se tam. David je doma. Super, překvapím ho, dal mi totiž klíč, abych nemusela zvonit. Má vlastní byt. Pohádal se s rodiči a tak odešel. Ale ve dvaceti to není úplně nenormální mít vlastní byt. Odemykám a myslím na všechno, co budeme dneska dělat. David má návštěvu, jak poznám podle pánských bot vedle věšáku a černé bundy na věšáku. Asi Tomáš, jeho nejlepší kámoš. "Ahoj." řeknu s úsměvem, když vejdu do obýváku. Okamžitě ale strnu. Pár, který se právě miluje na kožené sedačce se od sebe odtrhne a David začne vylekaně koktat: "Co....co tady děláš?" a jeho, zřejmě, přítel, se kterým "to" dělal, zrudne a začne se cudně zakrývat. "!Já sem ti donesla cukroví." odpovím šokovaně, cukroví mi vypadne z ruky a rozsype se po koberci. Klíče položím vedle na stolek a vyběhnu ven. Je teplej. Kluk, se kterým sem chodila dva roky, je teplej!! Ještě k tomu začne drobně sněžit. Poprvé za tuhle zimu. Jaká romantika!...