Zas spolu?

„Mary, pojď dolů, večeře!“ volala máma.
„Teď nemůžu, balim!“ zakřičela v odpověď. Stála nad otevřeným kufrem a propadala zoufalství.
„Jak si může holka na tři týdny sbalit jen dvacet kilo?!“ rozčilovala se pro sebe a postupně vyhazovala a zase přidávala věci do kufru.
Byl páteční večer a její vysvědčení ležící na stole jasně naznačovalo, že začaly letní prázdniny. První tři týdny měla spolu s kamarádkami strávit na jazykovém kurzu na Maltě, kam se už od ledna hrozně těšila. Její radost jí však kazila hmotnost kufru, která byla stále o dost větší než letištní hmotnostní limit…
„Budeš jíst?“ přišla za ní opět máma.
„Nevim, možná potom,“ řekla roztržitě a dál se věnovala přehrabováním věcí v kufru.
„Ehm… Možná se jako matka ptám strašně trapně, ale… Vážně potřebuješ na tři týdny tolik triček?“
Dala oči v sloup. „Mami, už sem tam byla loni, vím co se mi bude hodit a co ne.“
„Dobře. Až budeš mít hlad, přijď dolů.“
Oddychla si, když se za ní zavřely dveře. Na Maltu jela hlavně kvůli výuce angličtiny. Aspoň tak si to mysleli rodiče. Ve skutečnosti jí čekaly skvělé tři týdny svobody a kaleb s kamarádkami.
„Kdy odjíždíš?“ blikla na icq nová zpráva.
Mrkla na monitor. Honza.
„Někdy ráno,“ odpověděla bleskově. Nechtělo se jí s ním moc vybavovat.
„To už se asi neuvidíme co?“ další zpráva.
Vzdychla a s nepatrným úsměvem zakroutila hlavou. On je tak naivní. Hodila se invisible, aby se vyhnula odpovědi.
Honza byl její bývalý. Rozešla se s ním před více než rokem, ale on se nikdy nevzdal naděje, že by jí mohl získat zpátky. Občas na něj myslela, většinou se však snažila myšlenek na něj co nejrychleji zbavit. A ten večer tomu nebylo jinak.
„Sorry zlato, kluci na Maltě mě čekaj,“ řekla si spíš pro sebe a odpojila se z icq úplně.

„Ahoj Maru!“ objala ji kamarádka Klára radostně.
„Ahoj!“
Na Ruzyňském letišti panoval rozruch i ve čtyři hodiny ráno. Delegáti ze Student Agency rozdávali budoucím studentům letenky a tak vznikla nepřehledná tlačenice, protože se všichni chtěli odbavit co nejdříve.
„Ještě že letos máme individuální pobyt a nemusíme jet se skupinou, čekat by se mi tu nechtělo,“ řekla Klára a usmála se.
Mary se rozhlížela kolem sebe. Viděla Klářinu mladší sestru Terku, její kamarádku Aničku, potom Verču z loňska…
„Samý známý tváře,“ poznamenala Mary a kývla hlavou na pozdrav směrem k ostatním.
„Jasně, letos si to pořádně užijem,“ mrkla na ní Klára.
Rozloučily se s rodiči a pak společně vyrazily k pasové kontrole. Když seděly v letadle, Mary si opět vzpomněla na Honzu. Proč se s ním vlastně rozešla? Přišel jí jako nepoučitelný romantik. Ze začátku jí to imponovalo, ale potom naopak strašlivě rozčilovalo. Chtěla poznat frajera, který by se jí pořád nepodvoloval. Se svými myšlenkami usnula. Probudila se až při přistání, když jí kamarádka vzbudila.
„Tak zase tady,“ usmála se šťastně.

„To triko ti sluší,“ usmála se na ni Klára spiklenecky.
Obě se chystaly na další prokalený večer, tentokrát chtěly zajít na místní diskotéky a zhodnotit, popřípadě sbalit nějaké kluky.
Mary na sobě měla červené triko s výstřihem a provokativním nápisem „Kiss me“. Už byla nalíčená a připravená, přesto se jí nikam nechtělo.
„Neblbni, přece si ten večer nenecháš ujít,“ přemlouvala ji Klára a Mary jí za chvíli podlehla.
V klubech bylo dle očekávání plno. Všichni se na sebe mačkali, což někteří perfektně využili k většímu sblížení.
Mary tancovala s kamarádkami a večer si užívala až do doby, než se na parketu ocitla sama. Všechny kámošky byly najednou zadané. Protlačila se k baru.
„Kdyby tu byl Honza…“ přistihla se, jak na něj opět myslí. „Přestaň!“ napomínala sama sebe.
Její pohled se střetl s pohledem jednoho kluka. Stačil jí jediný pohled, aby ho byla schopná charakterizovat. Frajer. Přesně její typ.
Hra s očima jí po chvíli přestala bavit a rozhodla se jednat. Přitančila k němu a přímo drze ho přitáhla k sobě. Kluk se nenechal dvakrát pobízet. Tancovali spolu a jí připadal tak sexy… Zkoušel jí políbit, ale ona se pokaždé odtáhla, sama nevěděla proč. „Vždyť tohle si přece chtěla,“ říkala si v duchu a cítila se zmatená.
Jeho chování se najednou změnilo. Surově jí přitlačil ke stěně a vrazil jí jazyk skoro až do krku. Jeho dech byl cítit alkoholem. Rukama jí bez ostychu zajel rovnou pod tričko.
„No!“ ohradila se, ale on jí buď neslyšel nebo naschvál nevnímal.
Odstrčila ho od sebe a snažila se prodrat co nejrychleji ven. Měla slzy na krajíčku. Tohle opravdu chtěla? Nadrženýho frajera bez citu?
„Honzo…“ zašeptala nevědomky to jméno, když se jí po tváři skutálela slza. Napsala Kláře krátkou sms, že je v pořádku a pomalu šla domů. Pro dnešní večer toho měla dost…

„Mně se tak nechce domů!“ tuhle větu slyšela od kamarádky už asi posté. Seděli v letadle směr Praha a ona měla zvláštní pocit. Ty tři týdny si skvěle užila, ale něco jí táhlo domů…
„Tak vítejte zpátky v Čechách,“ přivítali je Klářiny rodiče.
Dívky se jen unaveně usmály. Cestou v autě toho moc nenamluvily, únava vykonala své.
„Tak…Díky za odvoz,“ loučila se Mary, když ji vysadily před jejich rodinným domkem kousek od Prahy.
„Není zač, měj se.“
Zamávala na rozloučenou a odebrala se domů. Její rodiče odjeli s mladší sestrou na Krétu, což znamenalo, že měla týden celý dům jen pro sebe. Jindy by to uvítala, ale nyní si připadala osamělá. Aby ten pocit zahnala, osprchovala se a potom usnula ve své posteli. Domov, sladký domov…

„Strašně se mi po Maltě stýská,“ hustila do ní Klára na icq. Mary už se naučila automaticky psát „Mně taky“, bylo to jednodušší než vysvětlovat proč jí ne.
Praštila sebou na postel. Nová zpráva.
„Kláry, už ne,“ zasténala a zvedla hlavu. Honza. Rychlostí blesku se přesunula k počítači.
„Jak bylo na Maltě?“ ptal se.
„Super, co ty a první tři týdny prázdnin?“
„Ušlo to. Sbalila jsi tam někoho?“
Přemýšlela, kam tím míří.
„Asi tušíš, proč se ptám,“ přišlo jí vzápětí.
„Ne, nesbalila.“ Stručná odpověď, pomyslela si.
„Takže mám pořád šanci.“
Jasně že máš! Řekla nahlas. „Možná,“ odepsala a potutelně se usmála.

Nervózně čekala na místě srazu. Udělala hloupost. Neměla se s ním scházet,už jednou ho poslala k vodě. Pak ho uviděla.
„Ahoj,“ dostala ze sebe. To se tolik změnil nebo ho jen viděla jinýma očima?
„Ahoj, půjdeme si sednout?“
Další hodinu strávili na lavičce v nedalekém parku. Bylo jí s ním příjemně. Povídali si o všem možném. I přesto si všimla jeho ruky, kterou „nenápadně“ položil na opěradlo lavičky za ní.
„Jednou bych chtěla umět mluvit plynně,“ řešili zrovna znalost cizích jazyků.
„Hm,“ odpověděl a upřel na ni svůj pohled.
„Co je?“ zeptala se s úsměvem.
Místo odpovědi si ji přitáhl a políbil. Jemně, něžně… Uvědomila si, že celou dobu toužila jen po něm. A k tomu zjištění jí dopomohla Malta.
„Sem tak strašně ráda, že jsem byla na Maltě,“ zašeptala. Zasmála se jeho nechápavému výrazu a místo vysvětlování ho znovu políbila…