Klavírista

Tam za tím klavírem se na mě usmál poprvé. Hrál mi pak vždycky, když jsem přišla na návštěvu. Jeho ruce tloukly do kláves, ale bylo to tak jemné, že něžnost jejich úderů se projevila i v melodii. Mohlo být šero, mohlo pršet, ale jakmile se dostal k hudbě, sychravý den se proměnil v jedinečný a nezapomenutelný čas. Stačil nepatrný dotek, a sluníčko zase svítilo. Tou hudbou se nemohl vyrovnat žádnému skladateli. Poslouchala jsem ji však jen naoko, protože ve skutečnosti jsem svou pozornost věnovala jemu. Sledovala jsem jeho tvář, když na klavír hrál, a vnímala ten cit, který vkládal do překrásných tónů. Dokázal mě vynést výš, nad zem, ke hvězdám... všechna tíže ze mě spadla při jeho skladbách. Ani jednou se nespletl. Neudělal jedinou chybičku ani překlep. Nikdy nesáhl na jinou klávesu kromě té správné, jíž chtěl právě něco vyjádřit.
Milostné dopisy mi psal v notách, na notovém papíře. Nemohla jsem rozluštit jejich sdělení, ale pokaždé jsem uslyšela tu melodii, kterou společně tvořily. Vždy jsem ho viděla znovu, jak mi říká všechny ty nádherné věci prostřednictvím svého hudebního nástroje.
Na tom klavíru jsme zanechali stopy naší hluboké lásky. Možná právě proto z něj vycházelo tolik citu... Hudba mě objímala a dávala mi najevo, že je jen pro mě. Jen já jsem to mohla pochopit díky notám. Svou náklonnost mi vyznával skrze ně.
Byl totiž němý.