Kluk z parku - pokračování

Anotace: pokračování povídky s otevřeným koncem , která původně pokračování mít ani neměla...na popud dvou komentářů k ní jsem ji ale dala pokračování...

„Co tě to popadlo, přijít ke mně? A jak vlastně víš kde bydlím?“ řekl, když se naše rty na chvíli odpoutaly od sebe.
„Hm, to je moje malé tajemství.“
Chytil mě za ruku, pevně, a já si pomyslela, že je vážně surovec. Ale na druhou stranu se mi tahle jeho vlastnost začala líbit.
„Pojď nahoru. Jsem sám doma, rodiče jezdí každej pátek na chatu a mě nechaj samotného.“ A už mě vlekl do chodby.
„Ale já musím taky někdy domů!“
„O to se nestarej, když už si přišla, tak tě hned tak nepustím.“
Jen co jsme vešli do bytu začal mě svlíkat pohledem. Zeptal se, co si dám k pití, hned vyrukoval s tvrdým alkoholem a nakonec mě i přes mé námitky opil. Co se mi to jen stalo? Vůbec se nepoznávám, nikdy jsem nepila, nikdy jsem nevypadla ven bez toho, abych se dovolila rodičům a už vůbec nikdy jsem nezůstala přes noc s člověkem, o kterém vím jen to, jak se jmenuje, kde bydlí a že je tak – přitažlivý – krutý. Ale vlastně bylo mi všechno v tu chvíli jedno. Rodiče nerodiče, zítra se doma objevím, sice se budu muset hodně dlouho zpovídat, ale nakonec mi odpustí. Ostatně jako vždycky.
„Tome, přece jenom bych měla dát o sobě vědět.“
„Kašli na to, já vím, že mě chceš a chceš tuhle noc být se mnou. Tak ty dokonce víš, jak se jmenuju? Vidím, že o mě víš víc než já o tobě. Kolik ti je?“
„Sedmnáct. Chceš vědět víc? Jsem hraběnka Alžběta Báthoryová a strašně ráda se koupu v krvi, hlavně v červené břečce takových, jako jsi ty!“ už mám asi dost, ale hlavně že jsem ho rozesmála.
„Jo a mě všichni říkaj, jaký jsem sadista. Mimochodem Čachtická paní měla raději holky.“ Jeho ústa se smála ale oči upřel, no abych byla přesná, na můj dekolt. Ani nevím jak, najednou jsme leželi na jeho posteli, oddávali se vášnivým polibkům a rukama jsme se dotýkali snad úplně všude. A najednou jsme byli oba nazí a milovali se. Jsem zvyklá na něžnosti a ‚milejší‘ přístup než jaký má on, ale musím uznat že to bylo nádherné.
Když jsem se ráno probudila, třeštila mi hlava. Rozhlédla jsem se po pokoji, ale Tomáš tu nebyl. V tom jsem z kuchyně uslyšela rádio a veselé pohvizdování v rytmu právě hrající písničky. Nepochybně měl dobrou náladu, otočila jsem se na bok, že si ještě chvilku poležím. Ale jakmile jsem znovu zavřela oči, napadla mne myšlenka, proč se vlastně předevčírem s ‚bývalkou‘ tak strašně pohádali. Ani jsem si nevšimla, že mezitím vstoupil můj tajemný skoro neznámý do pokoje, nesoucí snídani (?) až do postele. Odkašlal si, abych si všimla, že přišel.
„Dobré ráno, Růženko. Ty jsi teda spáč, spíš bych ti měl donést oběd, ale nechtěl jsem tě hned druhý den našeho takzvaného přátelství otrávit.“
„Co? – Jo, promiň, ještě skoro spím. Cos to se mnou prováděl, bolí mě celé tělo a třeští mě hlava. Kolik je hodin?“ (totálně zmatená)
„Bude půl druhý odpoledne.“ Řekl s klidem, ale já jsem vytřeštila oči.
„Cože?!? To snad nemyslíš vážně! Sorry, musím domů. Kde mám– Jo tady!“
„Klídek, děláš jak kdybys ještě nikdy nespala jinde než doma.“
„Taky že nespala!“ nemělo to vyznít tak vyčítavě. „Promiň, musím jít.“
„Hej!“ (jeho obvyklý chvat za ruku ‚nikam tě nepustím‘) Políbil mě. „Řekni mi aspoň jak se jmenuješ.“
„Daniela. Až si zase budeš chtít užít, tak mi zavolej. Číslo si zjisti odkud chceš.“ Byla jsem naštvaná na všechno a na všechny, vlastně ani nevím proč. Než stačil cokoli říct, byla jsem už na cestě domů.

A doma? Nikdo! Vejdu do chodby, nikdo na mě nestřílí otázky typu, kde jsem byla. Zvláštní… Kde jsou všichni? Na stole v kuchyni ležel vzkaz: ‚Nechtěli jsme tě budit, asi jsi včera měla náročný den, že spíš tak dlouho‘ – tak oni si mysleli že jsem doma – ‚Jedem na návštěvu k taťkovým známým z práce. Pozvali nás. Měj se hezky a kdyžtak si vem něco na jídlo. Měj se…‘
Takže se nemusím z ničeho vyzpovídávat! Najednou mi zabylo líto Toma, že jsem ho takhle odbyla a ani jsem se nerozloučila.
Zavolá mi?