One Day... It's long a time ago

Nebe zbarvené do černa, sem tam se blýskne hvězda. Ve vlasech cítí lehounký vánek, který s nimi něžně pohupuje. Sedí na houpačce, na kterouž právě kápla slza. Sleduje zářící okno, v němž se zuřivě zmítají lidské stíny. Mohla jsem být na jejím místě, pomyslí si.

Proč jsem si s Vojtou něco začínala? Mohla jsem mít jeho... O co jsem to přišla... Pohledný brunet s jiskrou v studánkově modrých očích... tak se jí kdysi Vojta jevil. Kdoví, jestli to nebyly čočky... teď už mu nevěří ani nos mezi očima. Teď. Teď je pozdě! Prudce se zvedla a dala se na útěk... Ví kam půjde. Na jejich místo.

Stále ještě běžela, najednou měla v sobě ohromnou sílu, už nechtěla jen brečet, chtěla řvát, chtěla bojovat... Do vlasů se jí zamotávaly větvičky a každou chvíli o něco zakopla, ale běžela dál. Najednou se zastavila, hustý les zmizel a před ní se otevřela příjemná lesní mýtina.

Nebyla tam však sama. Někdo seděl na pařezu s hlavou zabořenou v dlaních. Pomalu ho poznávala : Na jedné straně mu splývaly vlasy kolem protáhlého obličeje, na druhé ježatá kštice. Když si to tak uvědomila, pousmála se. To přece musí být on! Málokterý obyčejný smrtelník, v naší čtvrti si nechá udělat na hlavě to, co on. Vykročila k němu pomalým a potichým krokem, načež on zpozoroval praskání pod jejíma nohama a zvedl hlavu. Zachovat chladnou hlavu a nestisknout jí v náručí, přikazoval si v duchu.

„Já...ech...Davide, já jsem se ti chtěla omluvit...Já jsem nevěděla co v tobě mám a. ...“ a mluvila, mluvila, mluvila.
„Dost, dost!“ musel jí utišit z úsměvem na rtech.
„Vždyť já už ti dávno odpustil...“
Ona už to nevydržela a skočila mu do náručí...=)

Jen ptáček, ještěrka pod kamenem, zajíc i liška co ho honila se zastavili a s úsměvem na čumáčcích koukali na tu idylu. A zazvonil zvonec...=D