Příběh co píše sám život V.

Pokračování V.

Zvedl ruku a začal svými prsty mapovat můj obličej. Stála jsem bez hnutí a zatajila jsem dech. Oči jsem měla otevřené dokořán a dívala se do jeho očí. Byly tajemné a kouzelné. Nemohla jsem ani polknout a připadalo mi, že nemohu dýchat a nohy jsem měla vrostlé do země. Přejížděl mi palcem své ruky přes oči, nos, ústa až na krk.. Bylo mi tak nádherně, myslela jsem si, že od štěstí snad umřu. Prosím, ať tahle chvíle nikdy neskončí.. Nic neexistovalo, jen my dva.. Pak ale stejně náhle, jak tahle kouzelná chvíle začala, také skončila. Odtáhl ruku z mého obličeje, zakašlal a potichu se zastřeným hlasem mi řekl: „Promiň Lenko, to ta chvíle a to prostředí.. Bylo to ode mě hloupé, jen jsem chtěl, aby ses nebála. Je tma a… a vůbec musíme jít, nebo do rána domů nedojdem A pozor na bažinu, jdi přesně tudy jako já“ Otočil se a vyrazil. Kouzelná chvíle byla nenávratně pryč a já se pomalu vracela do normálu. Tvář mi hořela, stále jsem na ní cítila jeho prsty. Bylo to tak nádherné.. mělo to až jakýsi jiskrný náboj… „Jsi živá?“ zeptal se náhle „Jsi nějak moc potichu, není ti zima?“ „Ne, není“ šeptla jsem. Dál už jsme šli mlčky. Nevěděla jsem, jak dlouho jsme šli přes les, hlavou se mi honilo spousta věcí. Přemýšlela jsem, co má říct.. Ale vše mi v této chvíli připadalo tak hloupé. Po chvíli se Robert zastavil a řekl: „Tak a jsi doma princezno. Cesta lesem skončila. Bylo to dost daleko co?“ Otočil se a zadíval se na mě se zadumaným výrazem ve tváři. „Jo bylo to dlouhý. Roberte, moc ti děkuju, žes mě doprovodil. Asi bych opravdu sama domů netrefila. Kvůli mně ses ale dost zdržel.. Jistě si měl své plány..“ „Klídek princezno, tak hrozný to nebylo. Hlavně že se ti nic nestalo. Aspoň to máš pro příště, že se nemáš sama vydávat na tak dalekou cestu na kole. Příště by to nemuselo takhle dopadnout“. Zasmál se..“Jo a prosímtě příště nedělej do té duše takovou díru. Plášť můžeš vyhodit..“ Ušklíbl se na mě a čekal na mou reakci.. „Cože? TO si myslíš, že jsem si tu díru udělala sama? A proč asi? Abych riskovala to ponížení a úšklebky tvojí party? Mám možná díru ve svý duši, ale…. Poslechni jsi vždycky tak samolibý? TO sis myslel, že jsem to udělala, abych měla tvůj doprovod? No to bych se raději bez něj opravdu obešla…Myslíš, že jsi nepostradatelnej? Možná pro svou partu, tak si měl s nima zůstat a dál se bavit na můj účet.. Já se tě o nic neprosila, vzpomínáš.?.“ Jen ztěží jsem zadržovala slzy… „Brzdi, řekli jsme si něco o hádkách ne? Nebo už jsi zapomněla? A co mělo znamenat to o té díře ve tvým srdci?“ „Teď už nejsme v lese víš? A o moje srdce se nestarej..A vůbec, jsi zvyklej, že ti všichni padaj k nohám, včetně holek? TO ses teda v mým případě dost přepočítal frajere…Víš, fakt bych dala ruku do ohně, že je to jen přetvářka, že jsi ve skutečnosti jinej.. Že je to ta tvoje proklatá image, ale uvnitř.. uvnitř jsi jinej. Jako tam v lese.. Prostě jinej..Proč to děláš? Proč se tak chováš?“ Zadíval se na mě, jako by mě svýma očima propichoval.. Třásla jsem se po celým těle.. „Tak podívej princezno, jestli sis o mě něco vybájila, to je tvoje věc. Já jsem tvrdej, pro sentimenty nemám ve svým srdci místo.. Já musím o svý místo v životě tvrdě bojovat, ne jako ty. Mě nic do klína nespadne. Dneska musíš mít ostrý lokty, nebo neprorazíš..Rozumíš mi? Nemám čas bejt jinej, možná to neumím. Máma je bůhví kde, má zájem jen o chlapy, prostě je to kurva. Táta to nezvládá, pije, je to ožrala. A já? CO myslíš.. měl bych bejt jinej? V takový rodině? Musím tvrdě makat, abych si vydělal a splácel tátovo dluhy a udržel barák v jakž takž v obyvatelný formě. Musím být stále ve střehu, prostě na jiný věci v mým životě není místo…. Moje parta mě drží nad vodou a mysli si o nich co chceš. Jsou to férový kluci a kolikrát už mě podrželi. Jsou asi jiného ražení než by sis představovala, ale jsou to taky lidi…A že se opijem, že kouříme, valíme to na motorkách a bavíme se po svým.. to je zase náš způsob života.. Vyhovuje nám.. Prostě na slabosti není místo ani čas…A jestli myslíš láska.. to hloupý slovo…ano mám a měl jsem dost holek. Byl to ale jen sex, nic víc. Na hlouposti není místo. Pochopilas mě dostatečně?“ „Neříkej mi princezno jo? Já nejsem z cukru, já jsem taky člověk a mám city víš? Ano, jsem asi jiná než vy, je to daný prostředím kde žiju. Možná jsem vás neodhadla, ale byla jsem tak vychovaná. Prostě jsou jen dvě strany mince.. ta dobrá a ta špatná. Nic mezi tím…Ale prostě mi něco říká, že ty takovej nejsi.. jsi jinej, jen to nedáváš najevo.. Jsi k sobě tvrdej a podle toho se tak chováš. City jsou ti cizí, ale máš je v sobě ukrytý…Nemluv tak o lásce.. Ta existuje, není to jen sex, sex, sex.. Užít si a holku odkopnout a jít dál svou cestou.. Sbíráš snad jejich skalpy? Nevěřím ti víš? A co v tom lese? Tys to necítil? Jak to bylo.. krásný? Tak víš co, mám nápad.. Pojď se vsadit.. Pokud mám pravdu já a nejsi to za co se vydáváš, splníš mi přání jaký budu chtít.. A pokud vyjde najevo, že jsem se spletla a jsi takovej jakej říkáš.. splním jakékoliv přání já tobě. Souhlasíš?“ Vzpříma jsem se mu dívala do očí, popadala dech a čekala na jeho reakci..
„Já tě varoval.. prohraješ. A já můžu mít přání o kterým se ti ani nesnilo. Dej si pozor co slibuješ. Řítíš se do všeho takhle bezhlavě?“ „Proč to říkáš ROberte? Je to přece jen nějaké přání.. Každý jich máme jistě plno“ ohradila jsem se. „Tak fajn“ souhlasil „ale pak nebreč..protože stejně prohraješ. Máš možnost sázku zrušit…Možná budu chtít něco příšerně drahého, udělám tobě a tvý rodině průvan v peněžence. Nebo budeš muset udělat něco nezákonýho..Varoval jsem tě. Zničím tě…A bacha…kdyby sis náhodou myslela, že vyhraješ ty, já nejsem továrna na přání..Stejně vím co by sis mohla přát.. něco fajnového za prachy a dobře víš, že je nemám. CO si taková princezna vychovávaná ve vatě může přát? Všechno máš ne? CO třeba pořádného chlapa… v naší partě jich je…. Zvládneš to….? Prohraješ princezno a bude zle..“
TO už jsem nevydržela a začala na něj křičet a slzy jsem už neskrývala… „ty ty ty.. prase, jsi nechutnej, nenávidím tě víš to? CO jsem si to já bláhová myslela, jsi hnusnej a zlej, vypadni, nechci tě už nikdy vidět…Sázku končím, odstupuju.. A vlasně ne.. máš pravdu ve všem.. prohrála jsem tu sázku, ty jsi vítěz.. Jsi na sebe patřičně hrdej? Jdi do hajzlu, já nejsem zbabělec, vyhrál jsi to přání. Já z boje neuteču, ať je to přání jakýkoliv. Pokoř mě, zadupej do země, ty to umíš, už tomu věřím… Já se tě nebojím, ty hajzle, zítra čekám tvý přání. Já to ustojím, nezlomíš mě slyšíš? Zítra mi ho řekni a….“ Otočila jsem se a letěla domů jako o závod. Už jsem tam nemohla stát a dívat se na něj. Ublížil mi a já ho tak miluju. Chci ho nenávidět… Tak moc. Slyšela jsem jak za mnou volá, asi Lenko vrať se.. Mě už to bylo jedno, všechno je mi jedno. Zklamal mě a já teď už nic necítím.. Chci jen domů a spát… Kolo jsem hodila u dveří, vyběhla nahoru do svýho pokoje, zabouchla dveře a padla na postel. A jen jsem plakala a plakala.. Na nic jiného jsem neměla sílu. Jsem zlomená.. Nevím jak dlouho jsem jen ležela a brečela, bylo mi hrozně. Pak jsem se na posteli otočila, chtěla jsem vstát a jít do koupelny a.. leknutím jsem jen vytřeštila oči…

Pokračování zase příště…