Nesnesitelná touha...

Pomalu kráčím po zaprášené cestě, ještě mám čas... Chodidla s pravidelným rytmem dopadávájí na chladné dlaždice. Ne, nemyslet na to, co se odehraje v několika málo příští minutách... Hlavně nepřemýšlet... Prostě to udělat, užít si to a... Kolik je vlastně hodin? Stihnu to vůbec?? Co když se něco pokazí?! Zahnu za roh, kde se mi po pravé ruce tyčí dva velké paneláky, ano, malé králíkárny, ve kterých se tísní plno uspěchaných členů dnešní civilizace... Jdu, teď už o něco rychleji, moc času mi nezbývá... Vím přesně, kde jsem. Vím, co mám udělat, ale nevím jestli mám na to odvahu... Bože, to snad není možné! Téměř čtyři roky po tom toužím, teď když mám poslední šanci zrealizovat své nejtajnější sny, tak to přece nepromarním!! Napětí ve mně roste přímo úměrně s každým následujícím krokem, začínají se mi potit ruce a frekvence úderů srdce za minutu by se dala měřit v řádech tisíců. Když v tom se to stane... Spatřím ho! Nejradší bych se otočila, nazula tretry a utíkala pryč, daleko pryč... Jenže přece se tak lehko nevzdám! V jedné sekundě by se tak rozplynulo vše, o čem jsem snila... Ne, udělám to! Nezabiji přeci svůj sen! A tak se sevřeným hrdlem a s obavami v srdci se posunuji ke svému cíli. A ten naopak, nic netušící, se posunuje směrem ke mně. Když už jsme od sebe pouhých deset metrů, vetřou se mi do duše pochybnosti: Na to nemáš! Co si to ksakru namlouváš!? Myslíš, že jsi se mu mohla vůbec někdy líbit?! Heh, naivko!! Snažím se zapudit jejich hlas, jenže s každým centimetrem jsou silnější. Stávají se silnější než já... A já musím bojovat sama se sebou a se svou odvahou... Pche, odvahou... To, co mě opustilo už po pár metrech to, že byla odvaha?! Už jen deset kroků a... V očekávání se celá vyšponuji a svým pohledem se zabodnu do těch jeho azurových studánek. Se sevřeným hrdlem vnímám pouze pohled z očí do očí, ze kterého úplně probíjí statická elektřina. Ten pohled má účinek blesku. Cuknu hlavou - tak prudce - až si málem vyvrátím krk. Kdyby se dalo ve vzduchu měřit napětí, voltmetr by praskl. Zvorala jsem to, prohrála, zase se jen mineme... Tak to přece nesmí skončit! Seš opravdu nemožná, sděluje mi mé pravé já realitu. Ano, máš pravdu, jsem nemožná, odpovídám mu. Ale co s tím mám udělat?! Polib ho, našeptává mi mé zvrhlejší já. To přece nedokážu, chtěla jsem, ale... Úplně bez přemýšlení se zastavím, přímo před ním. Nedomyslím ani následky a pravou rukou mu přejedu po hrudi směrem vzhůru, zastavím se na jemné a přitom napnuté pokožce jeho krku. Nepodívám se mu do očí, vím, že bych ztratila odvahu, soustředím se na jeho ústa, ke kterým přibližuji své rty. Políbím ho! Nejprve jemně a vyzývavě, pak vášnivěji, a pak se líbáme... bezmyšlenkovitě a hladově... Dotýkám se jeho těla s posvátnou ctností, jako by bylo malá porcelánová panenka, pouhý přelud, který se může v zápětí rozplynout... Nevím, co bude až tohle skončí... teď to, ale neřeším... Vychutnávám si tu jeho blízkost, vůni, poddávám se spalující vášni, která mi nedala spát a přeji si, aby tahle chvíle nikdy neskončila...