Láska na dálku..

Ona: víš, že tě miluju.. že jo?
On: jj.. já vím, já jen, že.. ale..
Ona: copak, jaký ale miláčku? Žádný ale není ;) jsme jen my, ty a já.. A budeme pořád, jen jestli chceš. A hele omlouvám se, ale já už musím jít.. tak papa :*
On: jasný, tak.. ahoj..
Dívka se odhlásila a jde ven za kamarády, bezstarostně si užívá a baví se, aniž by věděla, co se to děje s jejím přítelem. Všechno se jí to rozleželo v hlavě až o pár hodin později, když konečně dorazila zpět domů. Ten rozhovor.. proč se choval tak podivně? Takhle ho přece nezná, co se stalo?…
A co když od ní očekával, že mu pomůže? Že ho povzbudí, ať už se stalo cokoli.. Očekával od ní pomoc a ona tak sobecky odešla. Odešla když ji, nejspíš, potřeboval nejvíc. To byla tak zaslepená tou vidinou skvělého večera s kamarády, že si toho nevšimla?
Bohužel. Musí si přiznat, že je to možné. Tak dlouho se na tuhle akcičku těšila. Těšila a on to věděl. Věděl, tak proč jí v tom nezabránil? Proč jí nenapsal, aby nechodila?..Nechtěl jí kazit večer?.. Taky je to možnost, věděla o něm, že mu záleží hlavně na jejím štěstí.. Pořád dokola četl a slyšel její nadšené řeči na toto téma. Slyšel to nadšené očekávání v jejím hlase, cítil to vzrušení.. Nechtěl jí to kazit.. Určitě..
Proč na ní je jen tak hodný? Oči se jí zalily slzami, přece věděl, že kvůli němu by to klidně odvolala, jedině kvůli němu, kdyby jen řekl.. Kdyby nebyla tak slepá, kdyby jí to došlo dřív..
Udělalo se jí zcela nanic. Bezpečně věděla, že kdyby to bylo naopak, on by si toho všiml, on by s ní jistě zůstal.. Nikam by nešel i kdyby se tam předtím těšil sebevíc, věděla to.. Zůstal by.. Kvůli ní.. Miluje ji, nepochybovala o tom, byla si jeho láskou naprosto jista.. Nebyl důvod pochybovat..
Ale on? Co když teď pochybuje? Teď, když viděl, co udělala? Čekal, že zůstane?..
Nejspíše ano.. A ona? Sobecky odešla. Vykašlala se na něj. Nezaslouží si ho. Proč si to jen neuvědomila dřív? Proč?.. Co má dělat?
No, snad je ještě nějaká šance. Snad svou chybu ještě může napravit…
Jde do svého pokoje a zapíná počítač. Třeba tam ještě bude. Ať tam je, prosím. Tak pozdě přece zase není, kolikrát je tam i mnohem déle.. A dnes?
S dychtivým očekáváním se dívá na monitor.. Ne, není tu. Co teď?.. Co když je na ni rozzlobený? Co když je mu teď, právě díky ní, ještě hůř? To snad ne, to by nebylo dobré, přece ví jaký je. Ví to a právě kvůli tomu ho tak miluje. Nikdo jiný není jako on. Nemůže být, nechce ho ztratit. Nikdy, a už vůbec ne takhle..
Tak co má sakra dělat?! Zajít za ním nemůže, vidí se přece tak málo.. To právě kvůli té vzdálenosti, která je od sebe, bohužel, dělí. Ne, jejich setkání není nemožné, to už si ověřili, ale přece jen se nemohou vídat tak často, jak by chtěli… Stejně je na jakoukoli návštěvu už pozdě..
No co, umínila si, že za ním musí. Co nejdříve, musí ho vidět. Musí cítit tu jeho přítomnost, musí se ho dotknout, musí.. Chce.. Moc chce..
Pokud se neozve.. I kdy, vlastně se stále nemá na co ozvat, stále mu nedala nijak vědět, že jí na něm pořád záleží, že se mu omlouvá, že je, snad, že doufá, že je vše jako dřív.. Tak krásné..
A pak ji to konečně napadlo, mobil.. Jak jen mohla zapomenout? Sáhla po něm a napsala mu tohle: ahojky, chele promin, ze jsem tak odesla.. Nic to neznamena, o nicem to nevypovida, snad jen o moji blbosti.. promin..ja.. jen nechci, aby sis myslel něco, co není pravda.. tak.. zatím papa.. a ozvi se.. :*
Zpráva odeslána, zablikalo po chvíli na displayi a ona se pousmála, tak.. Už může jen čekat, snad to bude všechno dobré, moc jí na tom záleželo. Moc jí záleželo na něm.
Čekala, ale nedočkala se. Ani další den, ani ten příští, dokonce se neobjevil ani na internetu.. Byla tam kvůli němu celý den.. Dva dny..
Dál už tu nejistotu, která ji celou svírala, nemohla vydržet. Ten strach o něj.. Nešlo ho dál trpět.. Musela vědět, co se děje. Musela vědět, co se s ním stalo.. Musela..
Ještě dřív něž stačila něco doopravdy podniknout se ale rozezněl její mobil. Pokojem se rozlehl teskný hlas Amy Lee .. Ihned k němu běžela, co když je to on? Nesmí to propásnout!..
Po tváři se jí rozlil hřejivý úsměv. Jeho hlas by poznala mezi tisíci.
„Ahoj“
„Ahojky, tak jsi se konečně rozhodl se mi ozvat?!“
Hned poté, co to vyslovila toho začala litovat. Původně to ani neměla v úmyslu říci.. A kdyby, tak určitě ne tak prudce.. Přece to zas celé nezkazí.. Proč je taková? Proč sakra? To si ničeho neváží??
„No“, v jeho hlase se objevila nejistota, „ já vím, promiň mi, že jsem se neozval dřív, nebyl čas.. Volám přece teď..“ Slova zanikla..
„Jo, teď.. No.. A co že ses takhle najednou rozhodl? Co tě přimělo?.. Konečně..“ Nemohla si pomoci, prostě všechny ty pocity vytryskly na povrch, nemohla tomu zabránit, nešlo to. Všechna ta nejistota a obavy se změnily na vztek. Byla na něj naštvaná, že se neozval, že ji nechal takhle tápat.. Co to znamená?.. Chce to zjistit, potřebuje to vědět..
„ Víš, něco jsem ještě potřeboval zařídit, než to bude jistý.. Nechtěl jsem ti to říkat předčasně, abys, kdyby to jako pak nevyšlo, nebyla zklamaná.. A toho zařizování bylo docela hodně.. Ale o to nejde, už je to domluvený, jistý.. Jak jen chceš miláčku..“ V jeho hlase teď po nějaké nejistotě nebyla ani stopa.. Bylo v něm jen obrovské nadšení a radost, ale ona stále nevěděla, co se děje..
„Už mě nenapínej, tak povídej.. Copak jsi to zařizoval?“ Nemohla se už dál zlobit, přemohla ji zvědavost..
„Mám senzační zprávu.. A jestli budeš souhlasit, splní se mi snad všechny sny..“
„Povídej“ Řekla to téměř rozkazovačně.. Ale i nesmírně zvědavě, nesnášela když ji takhle napínal.. A on o tom věděl…
Slyšela smích.. „Jak já tě jen miluju.. Jsi tak skvělá.. A proto jsem se rozhodl.. Totiž, já.. Budu se stěhovat..“
Zmohla se jen na: „Cože? Kam?“
„ Přece za tebou, budeme stále spolu, už nás nic nerozdělí, všechno je zařízené..“
Dívka mlčela..
Znejistěl.. „Ty si myslíš, že je to špatný nápad?.. Tak.. Nemusím to udělat že.. Myslel jsem, že budeš mít radost“.. V té poslední větě zazněla výčitka..
„Ne“, řekla pomalu, „ Je to výborný, skvělý.. Jen mi to asi ještě nedošlo.. Jak jsi?.. Jak??..“
„Hledal jsem a hledal, a nakonec jsem něco našel, je to tak, sotva párset metrů od vás. Je to hrozné štěstí, že jsem to našel.. Copak je pro nás těch pár metrů, viď?.. Tohle, takhle daleko od sebe.. To nejde, divím se, jak to někdo může vydržet, já ne.. Chci být s tebou.. Pořád..“
„Ale co..“
„Peníze?“
„Jo..“
„Všechno je zařízený, neboj, něco mám už našetřeno a mezitím než si najdu něco tam u vás, pomůžou mi naši.. Vlastně bych to do nich neřekl, ale jsou super, všechno pochopili.. Slíbili mi pomoc..“
„Tak to je.. to je..“ Nemohla najít ta správná slova. Konečně, budou spolu. On je tak skvělý, všeho se vzdal, kvůli ní.. Spolu.. Po všech těch probdělých, proplakaných nocí, kdy litovala, že tam není u ní.. Kdy nadávala na život, jak je nespravedlivý a bezcitný.. Po všem tom, po všech těch trápeních tohle.. Stále nemohla věřit svému štěstí, tak je pro ni taky jednou něco dokonalé.. Ani v to nedoufala. Nevěřila, že to tak někdy bude..
„Já vím přesně jak se cítíš zlatíčko.. Věř mi to, jsem na tom totiž určitě úplně stejně.. Pořád ještě tomu docela nemůžu věřit, všechno tohle.. Už jen naši, jak to pochopili.. Úžasný..“
Na obou koncích bylo chvíli ticho.. Nikdo nemluvil, ale to teď vůbec nevadilo, byli tam, jeden pro druhého…
Ticho přerušila dívka..
„Tak.. Já.. asi si už půjdu lehnout..“
„Jistě, jen běž“
„Nechám si o tobě zdát, miluju tě“
„Já tebe taky, dobrou noc, nech si zdát o naší krásný budoucnosti“ Z jeho hlasu čišela radost..
Usmála se a ukončila hovor. Tak.. Tohle by nikdy nečekala.. Nevěděla co by dělala, stále se jen usmívala, nebralo to konce.. Usnula s úsměvem na rtech.. Tak, jako už dlouho ne..