Nedokončená pohádka

Když jsem byla malá ( neříkám, že teď jsem dospělá =) ), jako každý dítě jsem měla ráda pohádky. Jednu jsem si zvlášť oblíbila. Vystupovala v ní opuštěná princezna, která na jednom plese potkala krásného a mocného prince. Ti dva se do sebe samozřejmě zamilovali a žili šťastně až do smrti….jak jinak, že? Takhle nějak šťastně končí všechny pohádky, avšak ta má, ve které se momentálně ocitám, ještě neskončila....z dětských let jsem sice vyrostla, dnes je mi 15 let a dětské hrátky jsou už za mnou, avšak má pohádka, čekající na rozuzlení a konec, stále probíhá. Jako v mojí oblíbené pohádce, avšak trochu zkresleně, princezna šla na bál a zamilovala se….
Seděla a zpovzdálí si vychutnávala první pohledy na něj, na svého prince. Uvědomila si, že ještě nikdy necítila uvnitř svého těla takové radostné lechtání, dokonce i její srdce bilo jako splašené. Seděla a nemohla se na něj vynadívat, hltala každý jeho pohyb, každou grimasu v jeho tváři. Stál tam na podiu a procítěně zpíval…Ještě toho večera se jeho pohádkově hnědé oči poprvé setkaly s jejími nesmělými a pořád se se zájmem pozorovali. Když princezna odcházela domů, procházela kolem svého prince, těsně kolem něj, najednou si byli tak blízcí svými těli, avšak vzdálení, vždyť se neznali….jejich oči se naposled na sebe podívali ….
Po tomto prvním setkání jsem svého prince ještě párkrát viděla, vždycky jsme na sebe s úsměvem hleděli, ale jak já, tak i on jsme se báli navzájem se oslovit, tak nám nezbývalo nic jiného, než pohledy, na které nikdy nezapomenu. Jaké však bylo zklamání, když si princ našel jinou princeznu. Do očí se mi draly slzy, když jsem je viděla, ruku v ruce, s úsměvy na tvářích, jak se baví a jak jim to spolu sluší...stáli tam, zamilovaní jeden do druhého a já opodál sama, jenom se slzami v očích a se zlomeným srdcem....
Dnes je to rok a 3 měsíce od našeho prvního setkání. Pořád na něj musím myslet, stále vidím jeho oči, jeho tvář, krásný úsměv....,jeho všechno, ještě dnes slyším jeho zpěv…,pořád ho vidím stát na podiu a zpívat, zpívat pro svou lásku, pro svou princeznu….
Několikrát mi bylo řečeno, ať ho oslovím, ať mu napíšu, ať neztrácím naději. Nikdy jsem neposlechla ostatní, nikdy jsem nenašla odvahu ozvat se mu, natož jít za ním a promluvit k němu, protože se toho bojím, respektive se bojím jeho reakce. Neustále mě to tíží a vyčítám si to a zároveň toho lituju, že jsem neuchopila příležitost poznat svého prince víc….Ale možná je tu ještě malá, nevyhaslá naděje a já se ptám a žádám o pomoc vás, vás, co tohle všechno čtete, prosím vás o radu....
Není už pozdě na to, se mu ozvat? Mám překonat strach? Nebo mám zapomenout?
Najde opuštěná princezna cestu k princi a skončí její pohádka pohádkově šťastně?