Příběh co píše sám život VI.

Jako bych viděla strašidlo..Nemohla jsem ze sebe vydat ani hlásek. Stál vedle mé postele. Robert. Srdce mi bouchalo, ale v tu chvíli jsem ho nechtěla ani vidět. Ublížil mi..
„Lenko prosím, nekřič, prosím. Buď v klidu ano? Vím, že se zlobíš, prosím nech mě to vysvětlit. Omlouvám se ti, mrzí mě to. Prosím Lenko, nezlob se..“ Díval se na mě a čekal co mu odpovím.
„Roberte jdi pryč, nemá to cenu, vše jsme si řekli a zítra mi řekneš svý přání, sázku si vyhrál. Nech mě na pokoji, chci spát..“
„Počkej, chci ti to vysvětlit.. Možná se budeš smát, nebo tím pobavíš svý kamarádky, můžeš mě potopit a udělat mi ostudu, víš, nevadí mi to. Ale nechci aby sis o mě myslela něco, co nejsem. Já ostudu ustojím, nebylo by to poprvé, já se s tím srovnám. Ale musím ti říct jak to je a že ten výstup venku mě opravdu mrzí..“ Takhle prosebnýho ho neznám, dám mu tu šanci.. Páni, kluk do kterého jsem zamilovaná stojí u mě v pokoji, v noci a ještě přímo u mojí postele. No ne.. „Roberte já se ti posmívat nebudu ani tím nikoho nebudu bavit. Já tohle nedělám. A jestli mi chceš říct něco důvěrného, nevím proč bych to měla prezentovat někomu třetímu. Škoda, že mě opravdu neznáš…“ „Já bych chtěl Lenko..“ šeptl. „CO, co by si chtěl“ „no“ zaváhal a hlas se mu divně zastřel..“poznat tě… nejen ve škole ale i normálně víš? Už dlouho bych to chtěl.“ No ne, říká mi takový věci.. není to zase jen nějaký jeho frajerský manévr? Mám být ve střehu nebo mu mám odpustit a vyslechnout ho? Je to fakt zvláštní… Stojí tady u mě v pokoji s něžným výrazem v očích a prosí mě…. On, ten frajer, co se před nikým neskloní, co má v partě hlavní slovo..a teď je tu, stojí u mý postele a čeká..na mou odpověď.
„Cos myslel tím, že mě chceš poznat i normálně? TO je zase nějakej tvůj manévr? Víš Roberte já jsem taky jen člověk a mám city, takže jestli…“
„Lenko, jak ti to mám ještě říct… Já tě miluju, už dlouho…Promiň, že ti to říkám takhle, ale musím ti to už říct. Nemohl jsem se k tobě ani přiblížit a bylo dost těžký být s tebou v jedný třídě, mít tě kousek, nadosah ruky a nemoct se tě dotknout, promluvit na tebe…Mám to v sobě dlouho a teď je to venku. Takhle to se mnou je. Mám tě v srdci napořád, dostala ses mi pod kůži, šílím z tebe, když tě nemám nablízku i když naopak jsi mi moc nablízku..Hořím láskou, jsem plný lásky k tobě a moc to bolelo mít to v sobě a nemoct ti to říct“ šeptal mi ty krásné věty a oči měl zabořené do mých. V tomhle určitě nelže, jeho výraz tváře tak zněžněl, je to jako někdo jiný. Bože, jak já ho miluju. Hurá mé přání se splnilo, i on miluje mě. Je mi tak nádherně.
„Roberte, víš, já prožívám to samé. Už dlouho tě miluju a bylo mi hrozně když jsem tě nemohla mít. Šílela jsem z toho a vymýšlela blbosti, jako s tím prchlým kolem. Měls pravdu, propíchla jsem si duši schválně. Po tom jak ses ke mě choval, jsem si myslela, že mám díru i ve své duši, napořád“
Usmál se: „Lenko, je to pravda? Ty mě miluješ? Mě zkrachovalce, kluka co nic nemá, ani pořádnou rodinu? Já.. nevím co mám na to říct“
„Miluju tě Roberte. Vidíš co jsem se kvůli tobě navyváděla. Ale už jsem to musela vzít do svých rukou, protože bych pak byla nadosmrti nešťastná. A ty bys mi nikdy nic neřekl..“
„Copak bych mohl? Já? Tobě? Bál jsem se..“
Usmála jsem se „to ses bál posměchu kamarádů?“ „Ne Lenko, těch ne. TO by mi nevadilo, tohle vůbec ne..Jsem dost zvyklej. I na jejich kecy. Bál jsem se něčeho jiného. Že se mi vysměješ, odmítneš a to by mi zlomilo srdce. Proto ta slupka víš? Musel jsem tě odhánět,protože jinak bych se láskou k tobě zbláznil“
„A já jsem taky z toho už skoro začala bláznit. Roberte miláčku, tolik tě miluju a jsem tolik šťastná“ dojetím jsem nemohla ani mluvit. Má mě rád, miluje mě.. Konečně je můj.. Robert
„Vyhrála jsi sázku princezno moje, očekávám tvoje přání. Splním ti vše co ti na očích uvidím lásko“
Podívala jsem se mu do očí, vzala ho za ruku a vážně jsem mu řekla: „Ano vyhrála..Roberte, já už mám přání dávno vymyšlený. Moje jediný vroucí přání je……..“

Pokračování zase příště