MOJE MRTVÁ LÁSKA -II.

Občasné iluze a dumání o něm střídaly tupá zírání. Zase jsem si uvědomila, že pohledy hladím jeho tělo, laskám jeho tvář a vískám jeho vlasy. Chudáček můj malej. Měl před smrtí velké bolesti? A proč vůbec zemřel? Byla to nehoda, sebevražda a nebo snad vražda? A kdo by byl ten, který by mu to udělal? Nejspíš nějaká žena nebo dívka. Musela by ho zabít kvůli lásce. Čí dámské srdce by si on nezískal?

A kdyby to přece jenom byla sebevražda, tak proč by to dělal? Copak neexistovalo jiné řešení? Cokoliv jenom ne smrt. Ještě křídla a byl by to hotový anděl. Padlý anděl smrti. I s tou svojí namodralou pletí vypadá tak. A jakou barvu kůže asi měl, když mu srdce ještě pumpovalo krev do žil. Jaký byl zaživa? Jaký asi mohl mít hlas? Hluboký, vysoký, chraptivý, jemný? Tak tohle už se jistě nikdy nedozvím. Přála bych si ho slyšet. Vidět chodit. Smát se…dívat se na něj při miliónu věcí, jakých běžně dělají lidé…zaživa.
A co ty oči? Jakou měli přirozenou barvu za života? Byli hnědě, černé, zelené či šedé? Nemohli snad být pořád takhle nadpozemsky zvláštní. Nebo ano? Takhle jedovatě modré? Muže za to snad ten jed?
Tolik otázek. Tolik tajemný zůstáváš být, můj nejdražší. Snad tvá nebohá duše odpluje někam do nebe, kde budeš učit andělé zářit, protože ty jsi více anděl nežli oni. Jestli kdy byl nějaký symbol čí zosobnění anděla - pak jedině ty.
Stále tomu nemohu uvěřit, že jsem tady a stojím nad tebou.
Cítím škubání v ruce. Pomalu se zvedá. Z ničeho nic. Jakoby najednou ožila a zřekla se z nadvlády zbytku těla. Váhavě se moje prsty a dlaň blíží k jeho tváři a jemně dopadají na pleť. Pomalu a něžně ho hladím po tváři a skoro cítím vibrace z jeho kůže. Pleť je tak dokonalá na dotek. Zkoumán prsty všechny záhyby obličeje. Teď už je znám nejen očima ale i hmatem. Mohly by se přidat i ostatní smysly?
Těžko říct, zdali je úžasnější dotýkat se ho ve vlasech nebo na tváři.
Ruka si stále žije svým vlastním životem a najednou klouže níže a spočívá na krku. Lehce míjí rozsáhlou podlitinu pod bradou a dostává se až k růžím. I to tetování mluví mystickou řečí samo za sebe. Růže nejspíš znamenají vášeň a smyslnost a trny bolest a úzkost. Květiny-láska, ostny-bolest….
Musel milovat… a hodně. Musel se spálit. A to velmi. Třeba právě kvůli té, které tak trpěl zemřel. Má tento obraz něco společného s jeho smrtí, či je to pouze střípek z jeho života? Může ho mít stejně 10 dní tak jako 10 let. Ale člověk, který si nechá vytetovat takovou to kresbu, bude jistě vědět, proč to dělá. Určitě to nemá jenom proto, že si to vybral v katalogu ostatních tetovacích vzorů.
Ta myšlenka o ostatních smyslech se stále drží v mé hlavě a nechce se jí ani za mák pustit. Ale tělo už předběhlo rozum a přišlo na způsob, jako to zjistit. Opět, aniž bych věděla proč nebo jak, už má tvář byla centimetr od jeho a mé plíce se zhluboka plnily jeho vůni a vydechovaly jí. A znovu.
Mít více času, rozmyslela bych si, zda bych se normálně chtěla dostat takhle blízko k mrtvole, po smrti již 20 hodin, ale kupodivu jsem necítila nic, co by mělo byť sebemenší náznak tlení, zatuchlosti či rozkládání odumřelých buněk. Nejsem samozřejmě doktor nebo patolog, ale maso, vyndané z lednice se kazí rychle…
Byla to kupodivu vůně, opět souhlasící s mou představou o něm. Sice jsem ještě nikdy nebyla s to to někdy dříve ověřovat, jak voní, nebo spíš zapáchá den stará mrtvola, abych to mohla posoudit. Ale takhle určitě ne. Prostě ne. Nesouhlasí to s chemickobiologickými zákony těla a životnosti buněk. Ne. Vůbec. Absolutně vyloučeno.
Abych ale dál nevstřebávala jeho vůni a nenasávala jeho pach……jo, to by si moje tělo nesmělo dělat co chce. Teď už v té vůni cítím svěží vítr ve vlasech, mládí, sílu a hlavně život! Tahle mrtvola vůbec nevypadá na to, že by se v příštích hodinách chtěla pomalu rozpadat na prach. Ale co si to namlouvám. Každý musí po smrti začít tlít. Někdo asi holt dřív a někdo později.
Celá se třesu. V jeho tak těsné blízkosti se mi jakkoliv příčí myslet na takové hnusné věci. Mám pocit, že se mi každou chvíli podlomí kolena. Nepatrná část v mém mozku, skrčená v rohu, říkající si rozum, mi neustále připomíná fakta a děsivou pravdu, protože si poprvé uvědomila, co se zase za mými zády mé zrádné tělo chystá udělat za levárnu. Bohužel. Moc pozdě na to, aby s tím nebohý slabý rozum mohl něco nadělat. V odtržení mi už nebrání jeho oči. Teď jsem již poprvé nebyla v transu kvůli nim, tentokrát mě hypnotizují jeho rty. Jsem u nich tak blízko. Skoro se jich dotýkám nosem. Bože. Co se to se mnou jenom děje. Zlomek vteřiny děs a mrazení v zádech….
Ale pak už se všechny iluze rozplynuly……
dočista.