Praha

Samozřejmě jako obvykle sedím v metru začtená do knihy. Vždycky si tak krátím cestu domů. Nevnímám okolí ani ty lidi kolem mě. Kde jsou ty časy, kdy jsem měla napnutý každý neuron v těle, když jsem jela metrem. Teď už mi ani nepřijde, že je kolem mě tolik cizích lidí. Ani mi dokonce nevadí, když si ke mně někdo sedne. Jako se to stane právě teď. Sedl si vedle mě nějaký kluk aniž by se zeptal. Vím, že je to kluk jen z toho, že tak voní. Nezvedám hlavu jako obvykle. Ale pochvíli ucítím pohled, takový ten který vypaluje do obličeje díry. Zvednu tedy hlavu, abych se mohla rozhlédnout kolem. Nespatřím nic zvláštního, jenže když se podívám vedle sebe, ztuhnu. Ne, že bych nikdy neviděla „slavnou“ osobnost, ale je fakt, že tak blízko jsem vedle nikoho neseděla. Nevím jestli je Jakub Prachař až tak „ slavná“ osobnost, ale z blízka vypadá fakt dobře. Plaše se usměji a sklopím zrak do knihy. V hlavě mi šrotují snad všechny kolečka co tam mám. Pořád cítím ten jeho pohled. Přemýšlím proč pro boha, na mě tak kouká.
„ Je zajímavá ta knížka co čteš?“ zajímá ho, po nějaké chvíli. Zvednu oči z běloby papíru.
„ Ano, je velice zajímavá.“
„ Nějaké dívčí čtení co?“ ptá se s úsměvem.
„ No, jestli říkáš Sofiině volbě čtení pro dívky, tak potom ano!“ odpovím mu poněkud jízlivě. Nesnáším totiž lidi, co si myslí, že holky čtou jen knížky z červené knihovny.
„ Aha, tak to se omlouvám!“ řekne a mě neujde ten povrchní tón. Nemám mu na to co říct. Raději se ponořím do děje, což se mi samozřejmě nedaří. Vrtá mi hlavou, proč tak hezký kluk, muž dalo by se říct, je tak omezený a hloupý, to snad nikdy nepochopím.
„ Jezdíš tady často?“ vyhrkne na mě, což vůbec nečekám.
„ Ano, každý den, aspoň dvakrát tuhle trasu jezdím. Proč tě to zajímá?“ odpovím, ani nevím proč mu to vykládám. To, že se občas vyskytne v televizi, mu nedává žádná privilegia.
„ No, jako že bych si tak hezké holky musel všimnout! Takže jsem si to chtěl ověřit.“ Vysvětluje, sympaticky. Ale já mu na špek neskočím.
„ No tak sis nevšimnul! Jezdím tu vážně denně. Ale ono při četnosti vagónů a spojů se není čemu divit. Ono tohle je stejně naše první a poslední setkání. Praha je tak velká, že tady člověka dvakrát nepotkáš.“ Pronesu svou již ověřenou teorii. Chvíli na mě hledí, div mu oči nevypadnou.
„ Že ty nejsi pražanda?“ vyptává se dál.
„ Ne to nejsem. Jsem z Moravy, a nejsem tady moc dlouho!“ přiznám původ. Taky jsem na něj náležitě pyšná.
„ No, myslel jsem si to! Nejsi taková typická, no. Možná proto je na tobě něco, co člověka přitáhne, aniž by chtěl.“ Vytasí zuby v hezkém, milém úsměvu.
„ Em, to jako mluvíš o mě, bav se na můj účet jak chceš, tady v Praze je to fuk, jak říkám pokud budu mít štěstí nepotkám tě.“ Naštvu se, protože mi připadá jakoby si ze mě utahoval.
„ Proč se tak čertíš? To si vždycky taková?“
„ Jak taková? Především se nikdy s nikým v metru nebavím!“ uzemním ho. No spíše bych ho chtěla uzemnit, ale ještě více ho rozesměji.
„ Jsi milá. Víš co, v pátek se budu potloukat v tuhle samou dobu v tomhle stejném metru, v tom samém vagóně. Pokud budeš mít stejnou cestu, najdi si mě.“ Navrhne. To tak, ještě budu tvou přítomnost vyhledávat. Nejsem třináctiletá nanynka, co tě bude žádat o autogram, pomyslím si. Pcheee, to víš, že jo.
Pak vystoupí z metra a jde si po svých.

Doma v bytě o tom přemýšlím, vůbec nechápu co to mělo znamenat. Chtěla bych to s někým probrat, jenže Sába se učí a Báře mi přijde trapné se svěřovat s takovými hloupostmi. Tak tedy ležím v posteli a myšlenky lítají pořád někde po stanici metra. Usnout se mi nedaří, přestat myslet taky ne. Napadne mě, že mám přece Petra na telefonu. Že když se potřebuji vykecat, on mě vyslechne, i když se to většinou zvrtne tak, že můj drahý kamarád přejde na vlastní problémy a tím moje smete z povrchu zemského. Na druhé straně se mi volat mu nechce, protože dělám vědu z toho, že jsem někoho potkala v metru, co z toho že to byl Jakub Prachař. Je to člověk jako my, tak sakra proč jsem z toho tak moc rozhozená. Nechápu se a musím přiznat, že mě to docela dost rozčiluje.