Praha II.

Den na to se probudím v dobré náladě, už mě netrápí vzpomínka na předešlou událost. Asi jsem ji poodsunula, někde do pozadí mé mysli. Ospale se došourám do koupelny. Ranní hygiena je samozřejmostí. To sice ano, ale koupelna je obsazena. Ale ani to, mi náladu nezkazí. Dneska ve firmě nebude šéf a já budu mít klid na své věci. Nikdo mě nebude rušit nějakými příkazy. I když mě ani nevadí, že po mě chce něco šéf, spíše mi vadí, když za mnou pořád chodí jiní kolegové z firmy a něco potřebují. Šéfa mám ráda, je to docela mladý muž, ale dost náročný na pracovníky a to znamená, že na svou osobní asistentku ještě víc. I přesto si myslím, že by mě za jinou nevyměnil.
„ Čau Veru, tak co jak ses vyspala?“ vytrhne mě z uvažování Bára.
„ Ale jo, musím říct, že fajn, co ty? Valíš za chvíli do práce, co? Chce se?“ ptám se.
„ Ty jseš zase plná elánu co? Ne, nechce sem hotová jako každý ráno.“ Odpoví poněkud sarkasticky. Vím však, že mě má ráda, to je naše oblíbené laškování.
„ Kde máš Michala, myslela jsem, že tady spí.“ Zeptám se v náhlém vnuknutí.
„ Ale ten ještě spí, ale ať si.“ Řekne a pustí mě se konečně umýt.

Jako každé ráno sedím v metru začtená do knihy. Miluji svůj ranní rituál. Při kterém mě nikdo neruší i když je kolem mě plno lidí. Do práce dorazím okolo deváté. Sednu si k počítači a udělám práci, kterou mi šéfík zadal. Čím dříve s tím budu hotova, tím dříve se budu moct pustit do rozepsané povídky. Práce mi jde vcelku od ruky, když mě taky neruší různé přání šéfa, pana Johana.
Asi kolem jedenácté hodiny mě vyruší telefonát od Danušky. Pozve mě do Divadla pod Palmovkou. Tohle samozřejmě nemohu a nechci odmítnout. Návštěvy divadla jsou moje vášeň. Domluvíme se tedy na místě schůzky a na čase. Celá natěšená a usmátá se těším na večer a lámu si hlavu s tím co si obleču na sebe.

Když mi hodiny oznámí svým časovým údajem konec pracovní doby, letím na tramvaj a pak na metro tak rychle jako bych měla u zadku vrtulku. Připravit se do divadla není žádná sranda a člověk potřebuje dost času na dobrý výběr róby a makeupu. Stíhám to tak tak. Ve smluvenou dobu jsem na smluveném místě přesně na čas. Na Danku musím chvíli čekat, ale ne dlouho. Tramvaj nás zaveze k divadlu, kde korzují davy dovnitř i ven z předchozího představení. Plna úžasu koukám kolem sebe. V divadle pod Palmovkou jsem poprvé za celý svůj pobyt v Praze. Musím říct, že toho lituji. Je to tady takové hezké, příjemné. Už se nemůžu dočkat až se zabořím do křesílka a budu pozorovat představení. Miluji tu atmosféru v divadlech, kdy jsou všichni krásně a elegantně oblečeni. Všichni se chovají tak galantně, to prostě člověka uchvátit musí.

Už usazená do svého sedadla, hned vedle elegantní Danušky vstřebávám to neuvěřitelné kouzlo. Po chvíli se otevře opona. Uchváceně hledím na repliky nábytku a scénu. Zanedlouho se na scéně začnou mihat herci a herečky, známí i méně známí. V jednom z nich samozřejmě poznám Jakuba. A jelikož sedíme ve třetí řadě, můžu si dovolit ten přepych pořádně si ho prohlédnout při práci a to dost z blízka. Jelikož se ve hře objeví můj nejoblíbenější český herec Ivan Trojan, Jakub mou pozornost brzy ztratí. Fascinovaně hledím na to jak hraje svou roli, tak autenticky a důkladně. Jsem unešená, po představení si musím stoupnout, abych tak vzdala hold a tleskala do vyčerpání sil. Neodolám, abych se nezařadila do řady nadšenců, čekajíc na autogram. Všimnu si, že nejvíce mladých dam, touží po autogramu od Jakuba. Mě však zajímá pouze Ivan Trojan. Než se na mě dostane řada, bolí mě nohy ale stojí to za to. Setkám se tváří v tvář Panu Herci.
„ Dobrý den, pane Trojane, já, víte já,“ zakoktám se, „ chtěla jsem vám říci, že vás obdivuji, jste úžasný herec a proto bych vás chtěla požádat o autogram!“ dostanu ze sebe nakonec a připadám si jako nějaká ulétlá puberťačka.
„ Oh, od tak krásné ženy takový kompliment vždy potěší.“ Vrátí mi můj kompliment jako smeč a podepisuje mi vstupenku. Zase ucítím ten pálivý pohled, ale nedonutím se neotočit hlavu. Samozřejmě narazím na ostré modré hroty Jakubových očí. Ten jen lehce potěšeně kývne. Oplatím mu stejnou mincí aniž bych hnula brvou. No dobrá, cítím jak mi buší srdce jako splašené ale navrch to nedám znát. Protože se nechci ztrapnit, a navíc to beru jako vlastní slabost. Jsem na sebe zase naštvaná.
„ Teda, málem jsem tu vystála důlek. Cos tam tak dlouho dělala?“ ptá se znechucená Danka.
„ Promiň Danuško, ale neodolala jsem a musela si dojít pro autogram pana Trojana.“ Omlouvám se kajícně. Pak mávne rukou, jako že je to v pohodě.

Rozloučíme se poněkud chaoticky, protože je pozdě a zítra obě vstáváme do práce. Do bytu dorazím něco kolem půlnoci, celá zchvácená vlezu do sprchy, nechám se hýčkat malými horkými polibky, které s radostí laskají mé unavené tělo. Po sprše jdu okamžitě do postele aniž bych se o cokoli jiného zajímala, což je chyba, zapomenu si nařídit budík.