Noc v trávě

Nic jsme neříkali. Nic jsme nedělali. Jen leželi v trávě. V králoství lučních kobylek. Všude kolem se rozléhal jejich cvrkot. V hájích i mezích. Snad i nedalekém lese, poli. Stébla se mi proplétala mezi prsty. Působila jako samet. Jeden velký polštář... a já v něm. Hlava se mi pročistila jako nikdy. Otočím se k ní, nic víc. Nic míň... Protože sen, který jsem tolikrát snil; pohádka, které jsem sám nevěřil, byla tady. Tentokrát ne v myšlenkách. Ani vzpomínkách. Ležela vedle... Měl jsem chuť vykřičet to světu. Hvězdám. Skláněly se nad námi. Zářily. Jako každou letní noc, přesto krásněji... Povídal jsem o nich. Příbězích, jež vypovídají. A to o perlách noční oblohy nevím věru nic. Ale úsměv, úsměv, co vykouzlila, ten znám. A vězte - já nic jiného nechtěl. Přitisknu ji blíže. Už jen parfém mi omamuje smysly. Mísí se s vůní lesa. Broučci poletují kolem, pátrají po světle. Široko daleko však jen tma... a my dva. Srdce mi přestává bušit. A to jsem ráno čekal opak. Všechny ty roky... Všechen smích i hádky, bolest... láska, to bylo pryč... V hlavě zůstalo jediné - umírá se na štěstí?
Měsíční svit osvětloval louku. Stín? Snad jen stromy. Klimbaly se v jemném vánku. Mouchy i komáři se ztratili. Celé město... celý svět - už dávno spal. Byl teď náš, jen náš. Každý květ, každá kapička vody v něm vypadala normálně, ale nebyla. Pro jednu noc se všechno změnilo... a působilo kouzelně. Hlavu mi položila na rameno, přivinula se. Z jejích očí vymizela zášť. I smutek, jehož byla poslední dny královnou. Znovu v nich zaplápolal plamínek zvědavosti. I rebelství, jí tak vlastní. Ležela vedle... Ta holčička z prolézaček. Teď už skoro dospělá. A všechna ta ztracená léta, léta odloučení a problémů, ať už se zákonem či s rodinou, se pomalu vytrácela. Nahrazovala ji jediná vzpomínka. Léto, noc, vůně navlhlého vzduchu - hojily rány na jejím srdci. Tak jemně... Pohladil jsem její hebkou ručku. Objala mě... Tu noc jsem ji chtěl tolik říct. Poprvé v životě jsem se cítil ztraceně, zmateně i překrásně. Žádné povinnosti, žádná práce - netížily mne. Ani čas, přestože se minuty líně vlekly. Do magického světa lásky, co já navštívil, nepatřily. Neměly v něm roli. A důvod? Byl všude, kam jen dohlédnu. Důvod byl kolem. Byl v mé hlavě, ležel vedle mne. Důvod byl láska, důvod byl život. Cítil jsem ho... A miloval ho.
Noc nás polapila do svých spárů. Poblouzněni silou parného léta, jeho lásek... prázdnin, jsme se váleli v trávě. Škola, rodina, kamarádi. Nikdo tu nebyl. Mohli jsme fantazírovat, být, čímkoli jsme jen chtěli, dělat, co jsem jen chtěli. Aspoň na dva měsíce. Místo toho naslouchám zurčícímu potůčku, vychutnávám ticho. Co na tom, že se brzy rozední... Když začali zpívat ptáčci, rozplakala se. Zároveň smála a já se neptal proč. Sám jsem měl slzy v očích. Stačilo tak málo. Nemluvit. Nehýbat se. S ní byl život jednoduchý. Přesto nádherný... Ten čas pro mě znamenala všechno. Přece ještě víc. Byla moji přítelkyní, mojí láskou. Netoužil jsem po ničem... jen po ní. Řekl jsem ji: "Miluju tě" za rozbřesku; navymýšlel si první poslední, abych ji přesvědčil, že to tak bude navždy; maloval si budoucnost - sám sebe po jejím boku... s malou holčičkou... Mou dcerou...

Dvacet let uplnylo a ta noc je opět pohádkou. Snem, který se nenaplnil. Stojím tady, na stejném místě. Sám. Bez ní, bez holčičky v náručí... Vím, co si myslíte. Hlupák, co se jednoho léta nechal zlákat první láskou. Musíte mě chápat. Celé moje mládí, jakákoli vzpomínka... vázala se k ní a já těch slibů nikdy nelitoval. Dobyla část mého srdce... Nechal jsem jí ho.
Chcete-li se zeptat na můj nejkrásnější den, odpovím bez váhání: Tento... První dny podzimu jsme se rozešli. Rozdělila nás nenávist. Ale já nezapomněl... Nikdy jsem nezapomněl na naše přátelství, lásku. Na nic, co pro mě kdy obětovala. Ani na noc, kterou mi dala ten nejcennější dar... Vzpomínku. Tak silnou, že s čistým svědomím nemůžu tvrdit: nic k ní necítím... Dvacet let uplynulo a já znám odpověď... Na štěstí se neumírá. Musel bych zemřít té noci... Té letní noci v trávě...