Praha III.

Ráno mě tudíž zastihne celou znechucenou a rozhozenou hloupým zaspáním. Nestihnu svůj ranní rituál, který mě tolik uklidňuje. Dát si kafe, napsat SMS mamce, prostě nic. Jen si v rychlosti vyčistím zuby a valím na metro, později se divím, že jsem si vzala jednu punčochu černou a jednu hnědou. Ještě, že se to pod černými kalhoty schová.

„ Pane řediteli, moc se vám omlouvám, ale včera jsem přišla pozdě z divadla a ráno jsem zaspala.“ Vypotím omluvu na přivítanou. Ředitel jen mávne rukou, jako že si s tím dělám starosti zbytečně.
Později si v práci uvědomím, že je pátek. Pohrávám si s myšlenkou nastoupit do toho samého vagónu, v tu samou dobu co ve středu. Ráda bych ho zase viděla, ale jak to udělat tak, aby to nevypadalo, že to bylo schválně. Knížku jsem si samozřejmě zapomněla doma. Tím pádem nemůžu dělat zaneprázdněnou. V hlavě mi to šrotuje jako v nějakém starém zaprášeném stroji. Div že to pan šéf neslyší.
„ Prosím Vás, Veroniko, neseďte tady a utíkejte taky domů.“ Řekne můj náročný, leč hodný mladý šéfík.
„ Ano pane Johane, už se chystám. Co vy tady ještě budete dělat?“ ptám se ho s úsměvem.
„ Myslím, že spolu pracujeme už docela dlouho, Veroniko, a tak by bylo hezké a rozhodně příjemnější si tykat, nemyslíte? Vždyť jste má pravá ruka a jsem s vámi častěji než se svou přítelkyní.“ Navrhne bodře, nezbývá tedy než souhlasit. A vlastně jsem jedině ráda, je to sympatický člověk a přijde mi naprosto normální mu tykat.
„ Tak já jsem David!“ podá mi symbolicky ruku a přidá polibek.
„ Veronika!“ nepokazím formu. Největší legrace je, že ten polibek asi není jen tykací. Až se za sebe zastydím. A za Davida taky, protože sám před chvíli říkal, že přítelkyni má.
„ Jejda, Veroniko, omlouvám se, nechal jsem se trochu unést! Doufám, že to nebudeš brát jako sexuální harašení.“ Lekne se.
„ Neboj se, dobře se mi pod tebou pracuje, takže pokud se to nebude opakovat, tak je vše ok.“ Usměju se a vezmu si tašku přes rameno, rozloučím se a fičím na metro. Schválně si hlídám abych to stihla a když metro přijde, odpočítávám vagóny, abych nastoupila do toho pravého.
Nervózně se postavím k jedné tyčce a přidržuji se, poslouchám mp3 a pokyvuji do rytmu techna hlavou. Schválně se nerozhlížím, abych nebyla moc nápadná. Co kdyby tu vážně byl.
Na další zastávce ho spatřím v davu tlačících se lidí do kabiny metra. Vidím na něm jak mu záleží na tom, aby se vecpal právě do toho kde jsem já. Zahlédl mě. Protlačí se ke mně.
„ Ahoj, ani jsem nedoufal, že se tu vážně ukážeš!“ řekne Jakub.
„ Vždyť jsem říkala, že touhle dobou jezdím vždy a nedívala jsem se do kterého vagónu nastupuju!“ Lžu jak když tiskne. Nedivila bych se, kdyby to poznal z výrazu mé tváře, ale netváří se divně, ani nijak pohrdavě.
„ Včera jsi v tom divadle vypadala úžasně. Nemohl jsem se soustředit na roli, když jsem si tě v té třetí řadě všimnul.“ Řekne po chvíli ticha.
„ To si děláš srandu, jak si mě mohl v té tmě vidět? To je zhola nemožné.“ Podivím se. Ten kluk na mě něco hraje. Svítí mi v zadu v hlavě varovné světélko.
„ Vážně! Ty si vážně pořád myslíš, že si z tebe dělám srandu, že? Čeho se tak bojíš?“ zajímá ho. Prokoukl mě. Dobrá jak chceš, pomyslím si v duchu.
„ Jako promiň Jakube, ale ty jsi herec, docela známý aspoň teda v republice, a tvoje avantýry a úlety zná celá Praha a široké okolí. Nezlob se na mě, ale jak tě může zaujmout úplně obyčejná holka, co si žije svůj klidný život. Jedině tak, že si na ni ukojíš své ego, nemyslíš, že by to přišlo divné každé holce?“ řeknu natvrdo co si myslím.
Chvíli na mě hledí s otevřenou pusou. Pak se pousměje a řekne že jsem úžasná.
„ Nepochopils mě, že?“ řeknu otráveně.
„ Víš co taky není fér? To, že znáš mé jméno, dejme tomu mé avantýry, a já neznám ani tvé jméno a už vůbec ne tvoje avantýry a tvůj život.“ Pozastaví se na skutečnosti Jakub.
„ A tak to taky zůstane!“ potvrdím s úsměvem. Pořád v tom tuším nějakou čertovinu. Podívá se na mě tak smutným pohledem, že se mi nad ním ustrne srdce.
„ Jsem Veronika!“ řeknu a podávám mu ruku. S potěšeným a trochu nevěřícným pohledem ji příjme.
„ Jakub, můžu ti lípnout jemnou pusu na seznámení?“ raději se zeptá. Na to nic nenamítám. Lehce se sehne aby se mohl jemně dotknout mých rtů. I když je to fakt kamarádská pusa, tak musím říct, že tak silný zásah „elektřiny“ mě snad v životě nepraštil.
Nevěřícně se na něj podívám. Ráda bych zjistila, zda ho to taky tak praštilo.
„ To, to…cítila jsi to taky?“ ptá se užasle. Je odvážnější než já, prostě se zeptá a zní to tak přirozeně, že se musím smát.
„ Jo to si piš.“ Řeknu okouzleně, jenže pak mě praští do hlavy jako palicí ženská, co oznamuje zastávky, samozřejmě jsem tu svou přejela a Jakub zřejmě taky.
„ Tak teď ti nezbývá nic jiného než jít se mnou na kafe, nebo chceš čekat sama na další metro?“
„ Dobrá, tak s tebou půjdu,“ svolím nakonec, „ ale podnik vybírám já!“ stanovím si podmínku. S tou souhlasí, což mi nahraje. Nechtěla bych se dostat do nějakého bulvárního časopisu.

Vyberu tedy malou útulnou restauraci, kde je málo lidí, ale za to soukromí. Posadíme se do útulného boxu, objednáme si kafe a ponoříme se do příjemné debaty. Nečekala bych, že herci můžou být tak zábavní a nenafoukaní. Mám pocit, jako bych ho znala roky a jako bych tu seděla s úplně normálním klukem a ne s Jakubem Prachařem.
„ Ty Kubo, jsi fajn, musím se omluvit, že jsem byla ze začátku tak protivná. Ono já moc lidem nedůvěřuji, natož tak klukům.“ Omlouvám se v náhlém záchvatu vstřícnosti.
„ To je v poho, možná proto si mě tak zajímala, teda opravuji se, možná proto mě tak zajímáš.“ Vysvětlí a hodí do placu tak hezký úsměv až mě zamrazí.
„ Em, tak teď si mě dostal.“ Přiznám barvu. Vypadám totiž jako červené rajče, já taková suverénka ve vztahu k chlapům, klukům, či mužům. Na konci naši schůzky mě požádá o telefonní číslo. S radostí, ale nedůvěrou mu ho dám. Pak nastoupíme do metra, chvíli si povídáme načež musím vystoupit první. Ještě mi v té rychlosti stačí mávnout, a zmizí za obzorem.