Poděkování

„Půjdu si asi lehnout…“
„Mě je to fuk, dělej si co chceš.“
„Dobrou noc.“
„Brou a otevři okno, je tu hic!“
Našlapovala zlehka, jako by se bála, že ozvěny její chůze odeženou pryč ty krásné sny, které přicházejí jen s půlnocí. Kolik je to dní, co nedělá po nocích nic jiného než, že sní své růžové sny s dokořán otevřenýma očima? Pět? Dvanáct? Nebo je to snad už věčnost? Na tom přeci nezáleží…Automatiky mačká tlačítka na přehrávači a marně se snaží nemyslet na okamžiky, které jí písně připomínají.
Ne. Ona se vlastně nesnaží. Ani trochu. Chce být smutná. Chce pokropit polštář slzami, aby mu to nebylo líto. Už je na to přeci zvyklý…po tom dlouhém čase, kdy takto končí každý svůj den. Někdy jsou to slzy štěstí, to se pak do poddajné látky polštáře vtiskne i nevinný úsměv skrývající tajemství. Dnes tomu, ale tak není. Dívka si prsty nadzvedá koutky úst, ale ani to nepomáhá…
„No tak! Co se zase děje? Vždyť ti nikdo neublížil, všichni jsou na tebe tak hodní. Nic ti nechybí…,“
zoufale se snaží přesvědčit sama sebe, že dnes není vhodná doba na slzy. Nemá na ně právo. Její duše si ale očividně myslí něco jiného. Té něco chybí…maličkost. Tělo se otřásá beznadějí.
„Vždy je naděje. Tvá oblíbená věta. Pamatuješ?“
Ano. Jistěže si ji pamatuje. Opakuje si ji stále dokola, ale ruce stejně dál tápou po polštáři. Místo měkkého přítele, ale narazí na zářící tělo pěticípé hvězdy. Ostatní její družky si dál spokojeně hoví na zdech pokoje. Tahle, ale měla štěstí. Dostala možnost splnit přání. Udělat jednomu človíčkovi radost. Radost tak velkou, že na ní bude vždycky vzpomínat. Onen človíček jí teď mačká v dlaních.
„Zdá se to být tak neskutečně dávno, kdy jsem tě strhla ze zdi a sobecky si přála něco, co asi nebylo správné. Vždyť už jsem v té době měla snad vše po čem jsem toužila. Proč jsem chtěla víc? Proč chce každý vždycky o malinko víc než má?!“
Dívka ukryla hvězdu do hlubin kapsy své vytahané mikiny a přes hlavu si přetáhla kapucu. S trochou nervozity vykoukla z okna, ale pohled ji očividně uklidnil.
„Dnes je konečně ta pravá letní noc.“
Nikde ani mráček. Nebe září tanečním rejem hvězd a ona se také odhodlala k radostnému poskočení. Vyběhla na zahradu, zatočila se dokolečka s hlavou zakloněnou a rozpřáhla ruce, jako by chtěla chytit padající oblohu. Lehký vánek konečně osušil ty nesmyslné slzy a ona se uvelebila na chladné zemi. Dusila se neopakovatelnou chvílí onoho okamžiku a mávnutím ruky odháněla představy o tom, že je tu někdo s ní. Že její ruce nehřejí jen rukávy, ale lidské teplo. Stočila se do klubíčka a její myšlenky rozehnal pohled na nekonečnou krásu noční oblohy.
„Něco takového se nedá popsat…to se musí zažít,“
šeptala tiše a prsty přejížděla přes plastové hroty své malé hvězdy. Člověk se toho pohledu nikdy nenabaží, ale vždy přijde čas odejít a nechat nebe odpočívat. A ta chvíle přišla právě teď. Pevně objala rukama své zimou rozklepané tělo a vyrazila k domovním dveřím. Nedalo jí to a naposledy pohlédla nahoru.
„Jako bys na mě čekala,“
vydechla když oblohu ozářilo tělo padající hvězdy. Tentokrát si ale nic nepřála. Děkovala za pohádku, za to že se jednou její cesta setkala s tou jeho. Děkovala za úsměv a slova – mám tě rád – kterým poprvé věřila.