Praha V.

Takže tady stojím, nervózní, vyklepaná, nesvá, prostě hotová. S očekáváním toho nejhoršího stojím na smluveném místě o několik minut dříve. Přemýšlím nad tím, jestli se vůbec ukáže. Po chvíli se mé obavy ukáží jako liché. Vidím jak si to ke mně nakračuje Jakub v hezky padnoucích džínách. V super bílém tričku a rozepnuté modré mikině. Ano, přiznávám chvíli mi to vyrazí dech. Už jsem stejná jako všechny ostatní nanynky, co obdivují herce. Ach bože, proč?

„ Ahoj, jsem rád, že jsi přišla, čekáš dlouho?“ zajímá ho, přidá hezký úsměv a já cítím jak mě má pomalu dostává. Přiznejme si, že se můžu bránit zuby nehty, ale jsem přeci jen člověk. A když člověk člověka přitahuje tak moc, jako Jakub mě, tak tomu prostě musí podlehnout. Prostě musí. A mohla bych přísahat, že i já s Jakubem mávám. Poznám to v tom, jak si mě prohlíží. Vidím, že se mu líbí elegantní šedé kalhoty, bílá halenka s hlubokým výstřihem a tmavé dlouhé vlasy rovné jako hřebíky. Co mi to taky dalo práce, takhle se vymódit. Po dlouhé době si připadám vyloženě přitažlivá, ne-li krásná.
„ Ne, nečekám dlouho, jen jsem neměla jiný spoj tramvaje. To je v pořádku, čekání mi nevadí!“ pokusím se o svůdný úsměv, kdo ví jaká grimasa z toho vznikla. Dobře, lžu mu, no a? To, že nesnáším nedochvilnost a čekání mě vyloženě vytáčí, nemusí hned vědět, taky by se už nemusel ozvat, což by hodně vyřešilo, ale mrzelo by to.
„ No musím uznat, že dneska ti to moc sluší, vypadáš vážně úžasně!“ vysekne mi poklonu tak bravurně a naučeně, že se začervenám.
„ Teda, ty vážně nejsi špatný herec! Lhaní ti jde velice dobře.“ Zavtipkuji ve snaze zbavit se ruměnce, jež pokrývá mou tvář.
„ Tys o mě jako o herci snad pochybovala? Leč musím podotknout, NELŽU!“ zdůrazní to slovo nelžu tak, že vybuchnu smíchy. Je mi s ním fajn, ani nevím jak, došli jsem k Národnímu Muzeu.
„ Ty chceš jít dovnitř?“ ptám se ho udiveně, copak takový kluk jeho kalibru chce jít do muzea.
„ Tys tam někdy byla?“ odpoví otázkou.
„ Ne, nestihla jsem to, ale v plánu to mám.“
„ No tak ti ukážu sbírku motýlů, víš na co láká chlap ženské, na sbírku motýlu a já žádnou doma nemám, tak musíme sem!“ vysvětluje s takovým divným, ale milým dialektem. Musím se prostě smát a nenamítám nic, když za nás oba zaplatí vstupné. Postupně si prohlížíme celé muzeum. Zaujme mě expozice vystavených neandrtálců. Ale asi nejvíce mě dostane ta sbírka motýlů. Snad nikdy v životě jsem neviděla tolik krásných motýlích těl pohromadě, tolik barev, tak hezky sladěných, že mi jdou oči kolem. Užasle zírám na různé druhy, divže mi oči nevypadnou. Jakub mě se zalíbením pozoruje. Moc si ho nevšímám, jsem opravdu okouzlena, ohromena a kdo ví co ještě. Jeho přítomnost si uvědomím, když mi položí ruce zezadu na boky. Trochu sebou trhnu.
„ Neboj se,“ šeptá mi do ucha, „ nechci ti ublížit!“ dodá. Stojím tam celá zkoprnělá, cítím jeho teplé ruce na svých bocích. Bože jak je to dlouho co se mě dotkl nějaký kluk? Nemám to spočítané. Opřu si hlavu o jeho rameno, stojíme za sebou jako nějaké sousoší. Je to hodně příjemné. Cítím chvění po celém těle. Zavřu oči, abych si vychutnala tu chvíli. Tu tak zvláštní chvíli. Ale nic netrvá věčně. Vyruší nás spoušť foťáku.
„ Co to bylo?“ ptám se zmateně, rozhlížejíc se okolo sebe.
„ Do háje, zase si mě našli!“ rozčiluje se Jakub. „ Zasraný bulvár!“
„ To, to jako vážně? Já nechci být někde na titulní straně blesku!“ vyjeknu zoufale.
„ Pojď!“ řekne a vezme mě za ruku, aby mě mohl odvést pryč. Já věděla, že se do toho nemám hrnout. Už vidím ty titulky v časopisech: Jakub Prachař A zase nová?
Když si uvědomím celou tu hrůzu, začne mi být opravdu zle.
„ Počkej Jakube,“ řeknu, když jsme někde kde je relativní klid.
„ Je ti něco? Vypadáš bledě. Chceš si sednout?“ stará se. Aniž bych odpověděla, sednu si na první lavičku co uvidím. Jakub se posadí vedle mne.
„ Já, moc se ti omlouvám! Tohle je můj věčný problém, možná proto si myslíš, že jsem děvkař neschopný mít dlouhodobý vztah, ale to že se mnou žádná holka, kvůli bulváru nevydrží už nikdo nevidí.“ Nahodí tak smutný kukuč, že mě to donutí se alespoň usmát. Vezme to jako výzvu. Pomalu se ke mně přiblíží, skloní hlavu do úrovně mé hlavy, aby mohl zrušit i tak malou mezeru mezi námi a dal tak zase možnost dalšímu výboji elektřiny, jež mezi námi proběhne. Cítím hebkost jeho rtů, dech vonící po mátě, jeho jazyk, co se tak jemně dobývá do mých úst. V tu chvíli kdy se naše jazyky střetnou přestanu vnímat realitu, okolí i veškeré pochybnosti, kdyby tohle mělo být naposled, tak si to chci užít bez okolních vjemů.

Po té nekonečně dlouhé chvíli se mu podívám do očí. Vidím v nich malé ohníčky zažehnuté právě doznívajícím zážitkem.
„ To bylo neuvěřitelné!“ pronese skoro bez dechu.
„ Chceš jít ke mně domů?“ zeptám se nesměle, čekajíc zápornou odpověď.