Praha VI.

„ Vážně? Ty bys mě vzala k sobě?“ ptá se s nechápavým výrazem.
„ No, chci ti ukázat svou sbírku motýlů, a tam nás rušit nikdo nebude!“ řeknu trochu koketně. Ten polibek ve mně probudil touhy, co byly hodně dlouho a hluboko uloženy v mém nitru. Trochu nevěřícně si mě prohlíží. Asi mu nejde do hlavy můj obrat o 360°, no mě taky ne, ale je to silnější než já. Nakonec teda souhlasí, jdeme ruku v ruce na metro, povídáme si o všem možném, smějeme se a je nám moc fajn. Sem tam se po nás někdo otočí. To však nevnímáme, máme oči jen pro sebe. Na chvíli prostě zapomeneme, že je Jakub mediálně známý. Ani mi nepřijde divné, když se v metru líbáme, ani to, že se dvě puberťačky chichotají na náš účet.
Dokonce se odvážím s Jakubem do výtahu. Jindy bych do něho nevlezla ani za nic. Ale teď, když se mi Jakub kouká do očí, umívá se a pevně mě drží za ruku, nemůže mě rozhodit můj strach z výtahů a klaustrofóbické záchvaty.

Přede dveřmi se na mě tázavě podívá, pouze se usměji a pozvu ho dál. Projdeme bytem až do mého pokoje, mého útulného království. Stěny namalované na oroanžovo a žluto, svíčky na každém možném místě, vylepené fotky mých nejbližších, darované věci, to vše si se zájmem prohlíží.
„ No máš to tu krásné, takové nevím útulné a kouzelné.“ Řekne, pobídnu ho, aby se posadil. Vezme místo na mé posteli.
„ Dáš si něco k pití? Nebo máš hlad?“ zajímá mě jako správnou hostitelku.
„ Ne děkuji, nic si nedám, sedni si vedle mě.“ Pobídne mě, nebráním se. Posadím se a vyčkávám. Co asi provede. Nějak se vytratila všechna ta odvaha, co jsem měla, když jsme byli mezi lidmi. Teď jsem zase ztuhlá a nervózní.
„ Jsi úžasná, tak svá, tak zajímavá, tak, tak, já nemám slov a věř, že tohle se mi často nestává.“ Prolomí to trapné ticho.
„ Nepřeháněj to s těmi komplimenty, ono teď se ti tak zdám, ale až mě dostaneš do postele, ztratíš zájem!“ usměji se poněkud kysele.
„ Tak teď mi hodně křivdíš, hele známe se chvíli, nemůžeš z časopisů vědět jaký jsem. A taky ti musím říct jednu skutečnost, nechci s tebou spát!“ tímhle mě naprosto vyvede z míry.
„ Ty se mnou nechceš spát? To jsem ti odporná?“ urazím se, koukám na něj s otevřenou pusou a čekám jak mi to vysvětlí.
„ Ne, nechci, bojím se, že bych po tom byl úplně ztracen. A to bych si asi dovolit nemohl, už tak na tebe pořád myslím, jsem zvědavý jak se budu učit zítra text na představení.“ Vysvětlí a mě tím naprosto uklidní. Nemůžu jinak než ho políbit. Jemně se k němu přitulím, lípnu mu pusu, kterou záhy proměníme v polibek, polibek tak jemný a řekla bych že i zamilovaný.

Nemilujeme se, jako by si každý mohl domyslet, ležíme vedle sebe, proplétáme prsty s prsty toho druhého. Hledíme si do očí a povídáme si, něžně se líbáme a když je čas na večeři objednáme si pizzu. Prostě pohodové odpoledne a večer. A ten taky nekončí, Jakub se domů nechystá a já jsem jen ráda, už dlouho jsem se necítila tak moc dobře.
„ Jakube, díky, za to, že máš tak pevné nervy, a za to, že jsi mě zase probudil z mrtvých.“ Poděkuji mu, jistě nechápe jak to myslím, ale naštěstí se v tom nepitvá. Pouze se usměje a políbí mne. Krásnou a romantickou atmosféru dolaďují romantické a jemné písničky, při písničce chasing cars od Snow Patrlo Jakubovi svleču triko. Pokochám se jeho hezkou postavou.
„ Risknu to ztracení, ty jsi tak neuvěřitelně sexy, že to jinak prostě nejde.“ Řekne chraptivě a mě tím potěší na nejvyšší míru.
Líbáme se, hladíme svá nahá těla, prozkoumáváme co je nám příjemné, usmíváme se na sebe, chtivě si hledíme do očí, zarýváme jeden druhému nehty do kůže slastí a vlastním chtíčem. Předehry mě nikdy moc nebavily, ale ta naše je tak úžasná a tak dlouhá, že si přeji, aby nikdy neskončila. Aby trvala věčně. Po nekonečně dlouhé době do mě vnikne, milujeme se tak jako nikdy, cítím to co nikdy! Je to naprosto paralyzující, odzbrojující, silné, smyslné, vzrušující, no prostě nepopsatelné.

Ležíme vedle sebe, tiše a nehlasně. Ležíme a cítíme blízkost toho druhého. Je to zvláštní o to úžasné. Cítím Jakubovu teplou dlaň na propadlém břiše, zvedajícím se v rychlých intervalech, protože to, co jsem před chvíli zažila bylo neuvěřitelné.
„ Jsem ztracen!“ pronese Jakub a vtiskne mi polibek kdesi mezi klíční kost.