Praha VII.

Sluneční paprsky proniknou do pokoje něco málo po osmé ranní. Mátožně zvednu víčka, abych zjistila kolik je hodin a přesvědčila se, že to nebyl sen. Pohled na spícího Jakuba ve mně vzbudí zmatené pocity. Prohlížím si jeho hezkou tvář, to jak spokojeně oddechuje mě uklidní. Třeba to dobře dopadne, pomyslím si. Vyštráchám se tedy z postele, abych mohla připravit ranní kávu a vyčistit si zuby. Jakuba tím samozřejmě vzbudím.
„ Dobré ráno, beruško! Vyspala jsi se se mnou?“ pronese dvojsmyslně, aniž by si uvědomil.
„ No vyspala, i vyspala!“ usměji se. Pochopí co to vlastně řekl, začne se smát a drbat ve vlasech, asi hledá omluvu, nebo alespoň obhajobu. Povískám ho ve vlasech a lípnu mu pusu.
„ Jdu udělat kafe! Počkej tady.“ Řeknu a zmizím za dveřmi pokoje.
„ Jeee, ahoj Baruš!“ pozdravím spolubydlící v kuchyni.
„ Ahoj! Mrkni!“ pobídne mě s úsměvem, nejdříve nechápu na co mám mrkat, ale když mi strká do ruky AHA! Hned je mi vše jasné!
„ Do hajzlu!“ rozčílím se nad svou a Jakubovou fotkou, kde stojíme jako sousoší opřeni o sebe v Národním muzeu.
„ Do hajzlu! Do hajzlu!“ zakleji znova už se slzami v očích.
„ Neříkej, že ho tu máš!“ žasne Bára. Kývnu jako, že jo. Vyvalí na mě oči a nenapadne ji nic jiného, než se jít vážně mrknout.
„ Báro, neblbni! Nechoď tam! Toš, přece to je moje soukromí.“ Žadoním, ale ona s lišáckým úsměvem vážně vtrhne do mého pokoje. Tam samozřejmě zůstane stát jako opařená. Jakub je totiž nepřikrytý a podřimuje. Ale v tu chvíli kdy se tam Bára v řítí se vzpamatuje a zakryje se.
„ Promiň! Ona tomu nemohla uvěřit!“ omluvím se mu a hodím po něm AHA!
Chvíli na to zírá. Báru mezitím vystrčím z pokoje. Jakub mě s lítostivým pohledem prolustruje. Když vidí, že nemám daleko k slzám vyskočí z postele a obejme mne.
„ To bude dobrý, na to se za chvíli zapomene. A tady nejsi na vesnici, aby si na tebe všichni ukazovali! Hlavně neplač!“ konejší mě Jakub. Vzchopím se, vždyť má pravdu.
„ Pojď, zajdeme s na to kafe někde do restaurace!“ pobídne mě k aktivitě. Nebráním se, zajedu do koupelny jako fretka, vyčistím si zuby, nalíčím se a v pokoji si vyberu nejlepší sukni co mám a k ní pěkný top. Jakub se může uslintat. Což mě samozřejmě těší.
„ No, tak s tebou nikam nejdu!“ vyhrkne na mě Jakub, když už jsem nachystaná, chvíli mě tím dost zaskočí, čili se tvářím jako magor, a když vidí, že už se nadechuji na obranu, pokračuje, „ protože já jsem Pan herec a ty mě svou krásou a šarmem zastiňovat nemůžeš!“ dostanu od něj poněkud zvláštní poklonu. Oženu se po něm, chytí mou ruku a poprvé za dnešek mě políbí. Ale je to jiné než včera, jenže já nedokážu vysvětlit proč.

Posnídáme v hezké hospůdce mimo centrum města. Dobře se u toho bavíme. Protože jíst a líbat se u toho, je zhola nemožné.
„ Víš co bych chtěla Jakube?“ ptám se ho při vhodné příležitosti.
„ Copak? A neříkej mi Jakube!“ požádá mě.
„ Chtěla bych se projít po Karlově mostě, ale v noci.“ Vyslovím své přání. Jakub chvíli uvažuje.
„ A tys ještě nešla noční Prahou na Karlův most?“
„ To víš, že šla! Ale ne s tebou!“ roztomile se usměji, za což obdržím polibek.
„ No, proč ne! Stačí říct kdy, doufám jen, že budu mít čas. Ale abych přiznal, tak bych byl s tebou teď raději jinde, než na Karlově mostě, a to u sebe doma, ve vaně.“ Řekne, koketně mi hledí do očí a čeká co ostrého mu na to řeknu.
„ Kde, že to bydlíš?“ ptám se s potutelným úsměvem.