Praha VIII.

Po takové otázce Jakub trochu zezelená. Podivím se nad tím.
„ Já si vlastně vzpomněl, že se musím učit roli na páteční představení, je sice neděle, ale je toho hodně.“
„ Aha, tak to necháme na jindy. Nic musím jít, jsem domluvená s Lukášem! Pak Kubi!“ rozloučím se a vtisknu mu lehkou pusu. Chvíli na mě zírá jako na zjevení, že se s ním tak rychle loučím a ještě kvůli jinému klukovi.
„ Počkej, to jako jdeš? Já myslel, že něco podnikneme!“ žasne nad mým chováním.
„ Jenže, milý Kubo, musíš se učit ten text, sám si to před chvíli řekl. Pa lásko!“ rozloučím se a opravdu odcházím. V podstatě nevím co to do mě vjelo, chápu, že se musí učit, a že to zabere spoustu času, ale na druhou stranu si myslím, že by ho půlden nezabil. Samozřejmě nemám chuť volat Lukášovi, nebo komukoli jinému. Mám chuť dát si doma sprchu, lehnout si do postele a číst si. Potřebuji být sama.

Celou cestu domů přemýšlím nad tím, proč tak nápadně zbledl, když jsem se ho ptala kde bydlí. Připadalo mi to jakoby si schválně vymýšlel. Tak takové myšlenky nesmyji ani sprchou, ani ničím jiným. Vzdám to, nechám ty zrádné myšlenky proplouvat svou myslí. Čím více jim dám prostoru, tím méně jich je. Až nakonec zapomenu. Nebo je spíše odsunu někam do pozadí jak to mám ve zvyku.

Příští ráno vyletím z postele, jako by mě vosa píchla. Leknu se, že jsem zaspala, ale naštěstí to tak není. Uvařím si tedy kávu, napíšu mamce SMS, umyji se, obleču se, upravím a utíkám na metro. Prostě moje typické a milované ráno. Ráno, co mě tak uklidňuje a dává mi jistotu normálního dne. No, jenže to bych nemohla žít v Praze. Jako naschvál mi ujede metro, můžete si říct, no co, tak počkám tři minuty a ono pojede znova. No, to sice ano, jenže tím naruší můj denní rituál, což se podepíše na mé psychice. V dalším metru sedím jako na trní, počítám minuty, jen abych už mohla vystoupit a utíkat do práce. Nikdy jsem nepřišla pozdě za svou kariéru, a nehodlám to měnit.
Dobrá, tak minule jsem zaspala, ale to není to samé. Naštěstí David ještě není ve své kanceláři. Takže si v klidu můžu uvařit čaj a zkontrolovat maily na všech portálech.
„ Zdravím tě, Veroniko! Jaký byl víkend?“ zahaleká můj šéf, tuším, že není ve zcela střízlivém stavu.
„ Dobře, Davide, tys něco pil?“ ptám se opatrně.
„ No jen trošičku! Škyt! Maličko!“ pronese opilecky. Oh bože, opilce z duše nenávidím.
„ Davide, měl bys jít domů se prospat. Udělá ti to rozhodně lépe.“ Poradím mu, ale on se hrne do kanceláře, sedne si za stůl a v půli opilecké věty usne. No, co se to dneska děje, to mi teda žádné smysly neberou.

Asi kolem poledne se David ospale objeví v mé kanceláři s tím, že jde domů a že se velice omlouvá. Řekne na vysvětlenou pouze to, že načapal svou přítelkyni, kterak se miliskuje na veřejnosti s tím „blonďatým kreténem, co si myslí, že je herec“.
„ Počkej! Davide, jak to jako myslíš, s kým, že se to miliskovala? S nějakým hercem? To je mi líto.“ Nedá mi to, abych se nezeptala na podrobnosti.
„ No tuším, že se ten hajzl jmenuje Jakub Prachař! Říká ti to něco?“ vypraví ze sebe a nyní zblednu já. I když jsem to všechno tušila, to že je to jen úlet, to, že je prostě trochu moc na ženské, i přesto to docela bolí.
„ Jsi si opravdu jistý?“ doluji z něj.
„ Ano, jsem si jistý. Je to děvka!“ rozčílí se. „ Nezlob se, raději půjdu, nebo někomu ublížím.“ Řekne a odejde.
Chce se mi brečet, ne nad tím, že mě podvedl, nebo nad tím, že jsem byla jedna z mnoha. Chce se mi brečet nad tím, jak moc jsem popustila uzdu své naivitě. Jak moc jsem se nechala zlomit, tím nafoukaným floutkem, co si potřebuje dokazovat, že dostane vše na co pomyslí. Na druhou stranu to byla zkušenost, hezká i nehezká. Takový je život.
V tu chvíli, kdy dojdu k tomuto závěru se mi rozezvoní mobil. Volajícím je Jakub. Chvíli hledím na displej, potlačím nutkání hovor přijmout. Odmítnu ho a v tu chvíli se rozhostí to těžkopádné ticho.