Setkání po letech

Sedím v noční tramvaji. Zahlcena svými neopodstatněnými starostmi. S velkou nechutí k životu. Nevnímám okolí, ani lidi, ani cestu nic. Jen v jedné chvíli mi pohled zabloudí mezi cestující. Spatřím mezi nimi povědomou tvář. Ty havraní vlasy, zářivě modré oči, ty přece znám. Protější pozorovaná strana si mě taky všimne. Roztáhne rty do velkého úsměvu. Takže se asi nemýlím. V hlavě mi to šrotuje jak ve starém kladkostroji. Pozorovanému nepřijde hloupé se prodrat mezi cestujícími, aby mě mohl pozdravit.
„ Ahoj!“ září jako svíčka v nočním svitu.
„ Vzpomínáš si na mě?“ vyptává se nadšeně.
„ No přijdeš mi povědomý, ale nemůžu si vzpomenout!“ přiznám barvu.
„ Vždyť jsem tě učil ve druháku na střední tuším.“ Usměje se a mě to všechno dojde. Bože jak jen jsem na něj mohla zapomenout. Na svou tehdejší platonickou lásku, a platonickou lásku skoro všech holek na škole.
„ Ježiš, pane učiteli, tak vás bych tu nečekala!“ žasnu nad setkáním.
„ Toš, přece mi nebudeš vykat dávno nejsme profesor a žačka. Což je jen dobře.“ Zase hodí ten svůj tolik známý a již tak dlouho zapomenutý úsměv, který kdysi opravdu žrala každá jen trochu normální slečna ve škole.
„ Jsem Honza!“ řekne jako bych nevěděla a cpe mi svou ruku.
„ Veronika!“ směji se téhle situaci, pořád tomu nějak nemůžu uvěřit. Lehce se skloní, aby mi mohl lípnout pusu.
„ Tohle jsem nikdy nemohl udělat i když jsem chtěl!“ podotkne a já zrůžovím.
„Vzpomínáš si….“

---------------------------------------------------------
„ Hej, kdo to je?“ ptá se mě Eva, když kolem nás na chodbě prochází starší kluk.
„ Netuším, možná nástavbař!“ pokrčím rameny a dál se věnuji studování rozvrhu na další den.
A ejhle, ono to nebyl nástavbař, jak jsme se mylně domnívaly, ale náš profesor na ochranu životního prostředí. Jelikož sedím v první lavici hned u katedry, mohu si dovolit sem tam na něj mrknout. Což se mi moc nevyplatí, neboť mě vždycky načapá na švestkách, nebo že by to bylo opačně?

----------------------------------------------------------

No kdo by si na to nevzpomínal. Zas tak dávno to není. Byl to docela zážitek mít ho tam skoro každý den, věčně narážet na ty jeho hroty. Poslouchat jeho vtipné hlášky, kterými bavil celou třídu.
„ Pak už jste, teda jsi nám chyběl. Dostali jsme na ty předměty Galinu a ta tomu moc nerozuměla.
„ A ještě pořád tolik hulíš?“ vyrukuji s takto osobní otázkou.
„ No už tolik ne. Tenkrát jsem měl asi trochu problém.“
„ Vzpomínáš si….“

---------------------------------------------------------

Tenkrát byl tělocvik, nejnudnější hodina ze všech. Stála jsem před tělocvičnou a čekala na zapsání do třídní knihy. Ve dveřích kabinetu se náhle objevil pan profesor Popp. Červené oči jasně nasvědčovaly tomu, že má něco v krvi. Koketně se na mě smál.
„ Jakto, že necvičíš?“ ptal se mě opilecky.
„ Nesnáším cvičení a znám lepší způsoby jak si zlepšit postavu a kondičku!“ usměji se možná trochu víc koketně než bych měla.
„ Můžeš mi je popsat?“ zajímá ho.
„ Pardon, tak to nemůžu, jste můj profesor!“ odpověděla jsem mu tenkrát na to.
„ Škoda!“ podotkl a odvrávoral se do kabinetu.
Zvláštní bylo, že pak na další hodině byl naprosto v klidu, beze známky trávy v krvi.

----------------------------------------------------------

„ No, něco matného tam je. To už tenkrát jsem to dával tak okatě najevo?“ zajímá ho. Nepochopím.
„ Okatě najevo co?“ nechápu.
„ To je jedno!“ řekne a pozoruje cestu za okny tramvaje. Chvíli nemluvíme, jen pozorujeme cestu a toho druhého. Pořád na něj zírám s nevěřícím pohledem. Tak dlouho jsem ho neviděla a přitom mi to připadá, jako by to bylo včera kdy se s námi loučil.
„ Jak je to dlouho, co jsme se neviděli?“ ptá se mě náhle.
„ Tuším, že čtyři roky to už brzy budou.“
„ Vzpomínáš si…“

---------------------------------------------------------

Vysvědčení ve druháku a rozlučka s kantory. Jeden z nejbolestivějších okamžiků.
„ Tak pane Poppe, tady vám dáváme dárek, aby jste na nás nikdy nezapomněl! A taky vám chceme poděkovat, za ty skvělé výlety, 24-hodinový volejbal a prostě za tu srandu co jsme si užili ve vašich hodinách.“ Ujme se slova Martin a pan Popp má slzy v očích. Řekne pouze děkuji a vyletí ze třídy jakoby ho vosa píchla.

---------------------------------------------------------

„ No, tenkrát to vůbec nebylo lehké, loučit se s vaši třídou, protože jak si jistě vzpomínáš, zažili jsme toho mnoho. Nejen jako třída, ale jen my dva i když naprosto bez kontaktu.“ Řekne. Jenže cesta v tramvaji se mi krátí, tudíž se musím loučit.
„ Tak Honzo, díky za hezké popovídání v tramvaji a snad nás osud svede ještě někdy dohromady.“ Řeknu, tak nějak nostalgicky, protože mi sním bylo dobře vždycky.
„ Hele, takhle to nechat nemůžeme! To nejde! Musíme si ještě moc zavzpomínat. Takže mi dej tvé telefonní číslo a já se určitě ozvu."
No proč ne. Nadiktuji mu číslo a vystoupím z tramvaje.