Setkání po letech III.

AHOJ, V ŠEST SI TE VYZVEDNU NA VACLAVAKU! NECH SE PREKVAPIT KAM PUJDEME A CO BUDEME DELAT. TESIM SE! HONZA
Krátká, leč vystižná a postačující zpráva. Zdržím se v práci, abych nemusela zbytečně jezdit tramvají tam a zpět.
Ve smluvenou dobu stepuji na smluveném místě, i když je Václavák dost velký, tak pana Poppa poznám už z dálky. Má na sobě ty svoje džíny ve kterých má ten svůj zadeček naprosto úžasný. Už z dálky se směje. Ta energie, vitalita a radost z něj sálajá snad na míle daleko. Jen by mě zajímalo je-li to kvůli mně.
„ Ahoj! Tak rád tě vidím, sluší ti to, jdeš asi rovno z práce že?“ pozdraví mě rozverně a vysekne poklonu, která zahřeje na mé již dost dlouho chladné duši.
„ Zdravím tě. Jdu z práce, protože bych to domů už nestihla. Tak co jak se dneska máme?“ zajímá mě, protože vypadá, že se mu stalo něco úžasného.
„ No, teď už skvěle, když si s tebou můžu popovídat.“ řekne s takovým tím jeho zvláštním dialektem.
„ Teď si mi připomněl jednu vzpomínku. Vzpomínáš si…“

--------------------------------------------------------

Jednou takhle v hodině ochrany životního prostředí nám profesor Popp ukazoval fotku, z nějaké exkurze, kde byl se svými známými. Na jedné fotce se podezřele tulí k jednomu ze svých kamarádu.
„ To je můj přítel!“ řekne a začne se smát jako blázen. „ Jsem totiž gey!“ dodá a třída se láme smíchy. Tenkrát jeli v televizi vyvolení a hlavní protagonista byl teplý Vladko.
„ A líbí se vám Vladko, pane učiteli?“ zeptám se v záchvatu smíchu. Popp se na mě podívá usměje se, ale neodpoví.

--------------------------------------------------------

„ No jejda, jasně, že vzpomínám i když musím přiznat, měl jsem zase něco v krvi.“ Usměje se, ale to už nastupujeme do autobusu, který nás odveze na okraj Prahy.
„ Spíše by mě zajímalo, kdy si v krvi nic neměl.“ Podotknu věcně.
„ Jo, jednou po tvojí hlášce, nevím jestli si ji ještě vybavíš…“

--------------------------------------------------------

„ Pane profesore, ehm, já na tu Bílou Opavu nepojedu!“ řekla Veronika, když jsem se chystal odejít ze třídy.
„ A proč? Chci aby si jela!“ zaskočila mě tím.
„ Víte, já mám strach!“ přiznala docela neochotně, ale já to pořád nechápal.
„ Z čeho prosímtě?“ ptal jsem se jí nechápavě.
„ Z vás, pane profesore! Z vás, po tom co jste provedl na zemědělském plese ve vás nemám důvěru, nezlobte se na mě prosím. Na tom plese, kde jste se tak opil, že se ředitel rozmýšlel jestli vás má vyvést nebo ne, jste naprosto poškodil svou důvěryhodnost.“ Tenkrát mi odpověděla, zastyděl jsem se, protože jsem si z toho večera moc nepamatoval.
„ A když ti slíbím, nebo budu přísahat, že nebudu pít, pojedeš?“ ani nevím proč, ale záleželo mi, aby tam byla. Po chvilkové úvaze kývla, že ano.

--------------------------------------------------------

„ Jak bych na tohle mohla zapomenout? Nechápala jsem proč ti tolik záleželo abych jela, i když si zase svůj slib nesplnil.“ Vytknu mu. Ale i přesto, že se tam tenkrát zhulil, a opil jako prase to byl super výlet.
„ No, ale já se pamatuji ještě na jednu událost spojenou s Bílou Opavou.“ Vyrojí se mi další vzpomínka na zážitek s Honzou.
„ Taky si vzpomínám, ale řekni ji ty, jestli jsme oba mysleli na stejnou věc!“ usměje se pan profesor. Na to nic nenamítám, vybavím si tu událost naprosto živě.

--------------------------------------------------------

Vkročila jsem do kabinetu u tělocvičny. Spatřila jsem pana Poppa jak sedí shrbený nad nějakými papíry. V místnosti byl sám, což bylo jen dobře.
„ Pane profesore?“ otázala jsem se potichu abych ho nevylekala.
„ Jeee, ahoj! Copak potřebuješ?“ zeptal se s tím jeho sexy úsměvem.
„ No, jen jsem vám přišla říct, že nepojedu nakonec na tu Bílou Opavu.“
„ Jakto, že nepojedeš? Proč?“ vyptával se a mě to bylo nepříjemné. Přiznat to, že mi odmítli rodiče dát peníze, když jsem neumyla nádobí, nebylo příliš příjemné. Leč nakonec jsem mu to popravdě vysvětlila.
„ To jsou kreténi, to ti teda povím, víš co tak já ti to zaplatím! Vrátíš mi to, až budeš vydělávat, a nebo vůbec! Na tom nesejde! Chci aby si jela.“ Nabídne mi pomoc, kterou přijmout prostě nemůžu. I kdybych nakrásně chtěla.

--------------------------------------------------------

„ Ach ano, mysleli jsme na tu samou věc.“ Potěšeně se usměje, pak mě pobídne k vystoupení z autobusu. Po sto metrech se před námi rozprostře pohled na krásnou krajinu s nádrží uprostřed.
„ WOW, to je nádhera!“ vydechnu užasle.
„ Viď?“ usměje se, udělala jsem mu radost. Dojdeme na hráz, kde si sedneme a nohy spustíme do vody, samozřejmě bez bot. Jemně kmitám nohama a užívám si tu blízkost přírody, vůni lesa i vody a přítomnost Honzy je sice trochu rušivý element, leč velice příjemný.
„ Taky si pamatuji, jak si na té Bílé Opavě řádil!“ řeknu po chvíli ticha.
„ No a proč taky, přemýšlela jsi nad tím někdy?“ zeptá se mě bez úsměvu.
„ Ne, o tom jsem nepřemýšlela, jsi prostě takový!“ pokrčím rameny.
„ No, tak za prvé byl jsem a za druhé, vždyť si mi skoro nevěnovala pozornost, pořád si se bavila s Tomášem.“ Vysvětlí Honza.
„ Ano, protože jsi do sebe lil jedno pivo za druhým a pak sis dával co chvíli práska!“ bráním se, „ a navíc copak jsem měla povinnost bavit se s tebou? Myslíš, že mě mohlo napadnou, že bys mohl žárlit, nebo tak něco.“
„ Dobrá, byl jsem tvůj učitel, nemohla jsi to tušit i když kdybys jen trochu věnovala pozornost signálům, věděla bys.“ Řekne a mě tím vezme dech. Já si těch signálu všímala, nebo spíše v té době jsem si myslela, že si to jen namlouvám.