Propast co nás dělí 2

A je to tady, říkám si když zvoním na dveře Štěpánova domu. Po chvíli mi otevře postarší, sympaticky vypadající paní, která se na mě mile usměje.
„Vy musíte být slečna Valérie, už na vás netrpělivě čekáme, pojďte dál, já jsem služebná Erika,“ řekne mile.
„Dobrý den, moc mě těší,“ řeknu a také přidám úsměv.
Erika mě doprovodí do haly, kde už na mě čeká Štěpán s dětmi.
„Konečně jste tady, děti se vás už nemohly dočkat, od té doby co jsem jim řekl, že přijdete, tak se na vás pořád vyptávají,“ řekne a podá mi ruku.
„Toto je Ondra,“ ukáže na staršího chlapce. Ten vstane, vezme krásnou kytici žlutých růží a jde mi podat ruku.
„Ahoj, já jsem Ondra,“ řekne a předá mi růže.
„Děkuji Ondro.“
„A tohle je Matýsek,“ představí mladšího syna.
„Ahoj Matýsku,“ řeknu a přidřepnu si k němu. On mi sice podá ruku, ale hned se jde schovat za tatínka.
„Já ti ukážu kde budeš spát,“ vykřikne Ondra , chytí mě za ruku a táhne mě nahoru po schodech. Cestou mi Ondra ukazuje všechno co je kolem nás. Vše vypadá kouzelně. Můj pokoj je velký a laděný do zelena. Koupelna, která k tomu patří má rohovou vanu a sprchový kout. Všechno vypadá přepychově a nádherně. Kufr si postavím k posteli a jdu za Ondrou do dětského pokuje. Začneme stavět ze stavebnice hrad, když tu se k nám přidá i Matýsek a Štěpán. Přisedne si k nám.
Když chci Ondrovi podat kostku, moje ruka se dotkne Štěpánovy a mnou projede lehký elektrický náboj. Oba naráz ucukneme. Podívám se na něj a zamrazí mě.
Znervózním.
V pokoji zůstaneme až do večeře.
Erika nás zavolá k jídlu. Matýsek se mě pevně chytí za ruku a je mi jasné, že mě přijal. Navečeříme se a já pak kluky uložím. Přečtu jim pohádku, ale už v polovině oba tvrdě spí.
Na chodbě narazím na Štěpána.
„Právě vás hledám, můžete jít se mnou do pracovny?“
Přikývnu.
Galantně mi podrží dveře a posadíme se do křesel naproti sobě.
„Přejděme hned k tomu, proč jsem vás zavolal. Kolik byste si představovala, abych vám platil?“
„No já nevím zatím jsem ještě nic neudělala a třeba mě nebudou mít kluci rádi,“ namítnu.
„Ondrovi jste se líbila hned a Matýsek se od vás potom nehnul ani na krok, říkal jsem si tak pět až osm tisíc, vždy na konci týdne?“
„Tolik?“
„Časem zjistíte, že je to tak akorát. Nemyslete si oni vám dají zabrat. Takže domluveno, osm tisíc vždy na konci týdne,“ řekne nakonec.
„Ne, to je moc!“
„Tak kolik?“
„Pět!“
„Dobrá, domluveno,“ řekne s úsměvem.
„Je tady ještě jedna věc, nebudeme si tykat?“
„Proč ne?“ odpovím s úsměvem a podám mu ruku. Natáhne se, aby mě mohl políbit. Své rty nechá na svých jen o trochu déle než je nutné.
A čas plynul. U Štěpána jsem bydlela asi měsíc. S Erikou jsem se skamarádila, ale nikdy se nechtěla bavit o jeho ženě a o tom, jaké to mezi nimi bylo. Pokaždé, když přišel z práce, šel za dětmi a povídal si s nimi. Mě občas donesl čokoládu nebo nějakou kytku, dělal prostě takové malé pozornosti, které potěší.
Štěpán udělal zahradní párty pro své kolegy. Bylo jich tam celkem dost. Když jsem uložila děti šla jsem se k nim připojit, protože mě o to požádal Štěpán. Společnost byla celkem veselá.
„Valérie, mohla bys prosím zajít pro dvě mísy se zeleninou do kuchyně?“ požádá Štěpán.
Přikývnu a jedna jeho kolegyně se ke mně připojí. Je to ta, která se ho snažila svádět, ale on byl vůči ní netečný.
„Tak co? Už jste se stala jeho milenkou?“ zeptá se zničehonic.
„Prosím?“
„No jestli už spolu spíte. Nosí vám také sladkosti a kytky jako mě? Pak se s vámi jednou vyspí, pochlubí se kolegům a odkopne vás jako kus hadru. Možná vás ještě poníží. Proč si myslíte že je jeho žena pryč? Nebo vám taky napovídal, že utekla s milencem? Vyhodil ji, aby si mohl užívat!“řekne a odejde.
„Kde vězíš Valérie, je ti dobře? Jsi celá bledá,“ řekne Štěpán znepokojeně, když přijde do kuchyně.
„Trochu mě rozbolela hlava asi si půjdu lehnout,“ zalžu.
Než opustím kuchyni, ještě jednou se ohlédnu a střetnu se z jeho pohledem.
Vyběhnu schody a zavřu se v pokoji. Že by ta žena měla pravdu a chtěl mě jen do postele? Přejdu k oknu a vidím jak Štěpán drží jednu velmi hezkou slečnu kolem pasu a něco jí šeptá.
Do očí mi vstoupí slzy!
Já snad žárlím!…

Konec druhého dílu