Oči jež neumí lhát - 2. kapitola

Na jedné z hlavních vídeňských tříd stojí obchodní palác, který velmi dobře znají všechny vídeňské švadleny. Je to obchodní dům pana Kurze, kde dostanete vše, co žena ke svému ošacení potřebuje. Dostanete tady věci levné i drahé, křiklavé i usedlé, věci pro dívky i pro dámy.
V přízemí tohoto obchodního domu jsou prodejní místnosti, v prvním patře jsou kanceláře a mnohopokojový byt majitele a hořejší patra vyplňují dílny a sklady.
V jedné z těch dílen sedí 40 děvčat skloněných nad prací. Jsou to chudé švadlenky, které si tu vydělávají na živobytí. Jednou z nich je i Krista Parishová, dívka neobyčejně krásná s bohatými vlasy a s podivným kouzlem vyzařujícím z celé její osobnosti.
I její sousedka byla velmi krásná dívka,ale půvabu Kristy zdaleka nedosahovala. Byla to nejlepší přítelkyně Kristy, Klementýna Robertová. Pracovaly spolu a dokonce bydlely v jedné a té samé ulici.
„Náš šéf ale musí vydělávat“ prohodilo jedno z děvčat „Jen si spočítejte, kolik já dostanu od ušití téhle blůzy, kolik stála látka a za kolik se bude prodávat v obchodě!“
„Buď ráda, že jsi tady a máš práci“, oponovala jí druhá z děvčat „Kdyby tě šéf vyhodil, jistě by sis naříkala. Dnes tak lehce místo nenajdeš“
„To je pravda“ přitakalo další z děvčat „já bych se chtěla jednou dosyta najíst vybraných lahůdek.. děvčata dala bych si třeba krocana, dezert, šampaňské a pak bych šla do kina…“
„To já bych nechtěla nic jiného“… vzdychla další dívka „než si ušetřit pár korun a najít si hodného muže a vdát se. A třeba si otevřít vlastní salon..“
Slovo vdávání zapůsobilo na všechna děvčata. Vdát se bylo snem všech. TO bylo to pravé štěstí po kterém všechny toužily. Jedné z nich se to podařilo. Jmenovala se Růženka, bylo to hezké a chytré děvče. Upoutala jakéhosi velkoobchodníka, který se s ní oženil. Nyní má Růženka dva chlapce a manžel si jí hýčká a je do ní stále bláznivě zamilovaný.
Ve chvíli, kdy všechny dívky snily o svatbě, vstoupil do dílny sám velký šéf, podnikatel Kurz. Rozhlédl se po dílně a pak si začal znaleckýma očima prohlížet všechny švadleny. Tu jeho zrak spočinul na Kristě. Došel k ní, vzal do ruky šaty, které měla právě rozešité. „Dobrá práce“ poznamenal „jak se jmenujete slečno?“ „Krista Parishová pane“ „Opravdu dobrá práce slečno Parishová“ poznamenal opět pan Kurz, vrátil Kristě rozešité šaty a spěšně dílnu opustil.
Jakmile se vrátil do své kanceláře, zazvonil na dílovedoucí paní Romeovou. „Paní Romerová, prosím vás pošlete mi sem jednu ze švadlen, Kristu Parisovou. Okamžitě“ přikázal, poodešel k oknu a zamyšleně se zadíval ven…