Propast co nás dělí 3

Druhý den zůstane Štěpán doma. Zjistím to, jakmile vejdu s dětmi do jídelny.
„Uděláme se malý výlet, co vy na to?“ navrhne dětem a starostlivě se podívá ne mě.
„Už je ti lépe?“ zeptá se něžně a přejede mi rukou po zádech.
„Ano.“
„Tak to jsem rád. Měl jsem o tebe starost. Vůbec jsi nevypadala dobře,“ řekne a odsune mi židli vedle té jeho. Sednu si a pustím se do jídla i když na něj vůbec nemám chuť.
V noci jsem toho moc nenaspala. Pořád jsem se převalovala a myslela na slova, která mi řekla ta žena.
„Pojedeš doufám s námi?“ zeptá se Štěpán z ničeho nic a pohladí mě pod stolem po noze. Projede mnou výboj, ale jen tiše odpovím: „Ano, pokud to beze mne nezvládnete, tak pojedu.“
Ruku tam nechá ještě chvíli.
V klidu se nasnídáme, potom nasedneme do auta a jedeme neznámo kam.
To ví asi jenom Štěpán.
„A jsme tady,“ řekne, když zastaví před zoologickou zahradou.
„Hurá!“ zajásají kluci a hned se hrnou ven z auta. Koupíme lístky a kluci se rozutečou. Štěpán se je snaží dohonit, ale pak si všimne mého výrazu.
„Je ti špatně?“ zeptá se a v jeho hlase je slyšet starost.
„Ne.“
„Tak co je s tebou?“
„Nic,“ odpovím a je mi znovu do pláče.
Hlavně se před ním nesmím rozbrečet, protože to by byl trapas.
Chůva, která se zamilovala do svého zaměstnavatele a dělá mu tady žárlivé scény.
No to by tak ještě chybělo.
Odvrátím se od něho.
„Co ti napovídala Gábina?“
„Nic!“ odseknu naštvaně.
„Tak mi řekni co je s tebou. Od té doby, co jsi s ní byla v kuchyni se s tebou něco stalo a já nevím co! Nemluvíš se mnou a jsi vůči mě chladná!“
„K dětem se snad chovám tak, jak se ode mě vyžaduje, tak nevím, o co ti jde?“
„Gábina se mě snažila sbalit, ale já ji nechtěl, tak pokud ti něco řekla, tak jí nevěř, prosím!“
„Ondro slez dolů,“ zavolám na toho malého uličníka.
Zamává mi a jinak je mu jedno, co se kolem něj děje. Štěpán to nevydrží, chytí mě silně za ruku a donutí mě, abych se mu podívala do očí.
„Au, to bolí,“ řeknu a snažím se mu vyškubnout, ale on nepovolí. Skloní se ke mně, aby mě mohl políbit.
Jeho rty jsou chtivé. Snaží se podmanit si moje rty, ale já nechci. Rty mám pevně sevřené. Podívá se mi do očí.
„Co je?“ zeptám se, protože už nemůžu snést ten jeho pohled. Jakmile otevřu pusu, skloní se a vnikne svým jazykem do mých úst.
Snažím se bránit, ale nezvládnu to dlouho. Jakmile pocítí, že nade mnou vyhrál přitiskne se ke mně a plně si vychutnává polibek a já taky. Líbáme se jako dva puberťáci. Vzrušuje mě to, ale tohle jsem přece nechtěla. Ztuhnu a on se odtáhne. Vytrhnu se z jeho sevření a jako smyslů zbavená mu dám pořádnou facku.
Oba jako mávnutím kouzelného proutku ztuhneme.
Štěpánovi zmizí úsměv z tváře. Otočí se ke mně zády a jde si sednout na lavičku, aby mohl sledovat kluky, jak si hrají.
Od tohoto okamžiku je atmosféra mezi mnou a Štěpánem napjatá k prasknutí.
Zbytek výletu se jeden druhému vyhýbáme a nemluvíme spolu. Kluci si toho ani nevšimnou, protože jsou plní zážitků. Domů dojedeme za tmy. Jdu uložit kluky a potom se zavřu do svého pokoje.
Ve sprše na sebe nechám padat proudy vody, alby ze mne smyly ten proklatý okamžik, kdy jsem ho uhodila.
Jen zabalená v ručníku jdu do pokoje pro noční košili, ale u okna stojí Štěpán. Otočí se jakmile uslyší kroky. Přistoupí ke mně a chytí mě kolem pasu.
„Promiň,“ zašeptá a políbí mě.
Můj ručník spadne na podlahu a já se k němu tisknu nahá. Svléknu mu tričko a hladím ho na hrudi.
Když uléháme do postele jsme oba nazí. Milujeme se celou noc a když usínám v jeho náručí je mi krásně. Mám pocit, že už nemůžu být šťastnější.
„Štěpáne?“ zavolám, když se ráno probudím, ale nikdo mi neodpoví.
Asi už šel do práce, ale třeba mi během dne zavolá.
Obléknu se a jdu vzbudit kluky. Potom všichni společně jdeme na snídani. Když scházíme schody, najednou uslyším, jak Ondra volá: „Mami, mami!“ a běží vstříc ženě, která je v hale.
„Já jsem Martina Krejčiříková,“ řekne chladně, když sejdu schody.
„Můj manžel vám posílá tohle a více už vás nebudeme potřebovat. Můžete jít!“ předá mi peníze a dál si mě nevšímá.

Konec třetího dílu!