MOJE MRTVÁ LÁSKA(ČILI MRTVOLA) -VIII.

Strnula jsem a úlekem málem omdlela. Prudce jsem se otočila a viděla před sebou stát přízrak.
Byl to takový šok, že mě to málem porazilo nebo přímo uvrhlo do temnot. Vytřeštěnými oči a pusou dokořán jsem nevěřícně zírala na zjevení. Na přelud, na vidinu, na strašidlo…na mrtvolu. Hrůzou jsem nebyla schopná pohybu ani nějakého střízlivého přemýšlení. Hlavou mi proběhla jenom jedna myšlenka –to přece nemůže být možné!
Ale přesto tam stál. Kousek přede mnou, nepředstavitelně krásný a živý, můj milovaný mrtvý. Hleděl na mě upřeně a nechápavě svýma stále vodově modrýma očima.
Pokoušeli se o mě mrákoty. Stále jsem byla leknutím ochromená a hrůzou oněmělá. Srdce se mi zastavilo. Po docela dlouhé době se zase rozeběhlo a pumpovalo do žil další dávku adrenalinu.
Natáhl ke mně ruku, jakoby se mě chtěl dotknou, jestli jsem vůbec skutečná. JÁ!
Já prachobyčejně skutečná holka s neskutečným strachem večer uprostřed hřbitova a ještě ke všemu zírajíc na někoho, s kým jsem ,,mluvila“ dvě hodiny poslední hodiny. A který měl být na opačné straně drnu. A který má být ještě teď a po celý zbytek na věčné časy.
Přestože byl tak andělsky krásný a neuvěřitelné reálný, přepadla mě vlna odporu a strachu a já se otočila a jen taktak se vyhnula tomu stromu, o který jsem se před chvílí opírala. Uháněla jsem od něj jak smyslu zbavená. Všechno mi bylo jedno a v hlavě mi zněla pouze jedna primitivní myšlenka, a to ta, že se musím za každou cenu dostat pryč z tohohle místa, pryč od tohoto … ducha.
No a co jiného by to také mohlo být jiného? Snad ne on sám. A živý. To nešlo. Zpomalila jsem. Ale když je další z mých přeludů? Otočila jsem se a v tu ránu jsem toho litovala. Stále stál na tom samém místě a díval se za mnou. Vítr mu pročísl jeho havraní tmavé vlasy a košili stejné barvy. Vykročil směrem ke mně. To nebyl duch. Zaječela jsem a dala se znovu do běhu. Moc velkou vzdálenost jsem mezi námi nevytvořila, jak jsem stačila spěšně zjistit. Připadá mi to jako v nějakém zlém snu, kdy se snažíte od někoho rychle utéct, ale vaše nohy jsou jako z olova. Chcete utéct, ale nemůžete. Celým tělem mi protékal strach a rozklepával jej tak, že jsem byla okamžitě naprosto vyčerpaná od všemožných snah odtud zmizet.
To snad nééé. Proboha pomoz mi. Panicky jsem kličkovala mezi náhrobky a slzy mi máčely tváře. Zkusila jsem se znovu otočit, ale nikde jsem ho neviděla. V tu ránu jsem cítila tupý náraz do holeně o tvrdý roh žulového pomníku a málem jsem ztratila rovnováhu. Ostrou bolest jsem nejprve nevnímala, po chvilce mi projela celou nohou. Byla nesnesitelná a na okamžik jsem se na ní nemohla plnou vahou postavit, natož běžet.
Přemohla jsem se za cenu utéct prostě ven ze hřbitova. Popoběhla jsem nebo spíše popajdala několik kroků a jen tak zběžně se znovu podívala zpět.
Výsledek: další nával adrenalinu, strachu, třesu a vyčerpání. Byl tam opět a skoro 6 metrů ode mě. Srdce vynechalo pár tepů a já znovu zakřičela, což byl slabý sten, který se mi jako doprovod paniky vydral z úst.
Ale ouvej. Další rána. Svalila jsem se na zem a už nevstala. Tentokrát to bylo do druhé nohy o další hrob a místo bolesti jsem vnímala jenom slabé lupnutí a zjistila, že nohou nemůžu zaboha pohnout a od dalších pokusů mě odradila snad nejhorší bolest, jakou jsem kdy zažila. Dočista mi vehnala slzy do tváře, ale pud sebezáchovy byl silnější.
Z posledních ubohých sil jsem se zvedla a postavila na jednu nohu a skákala po ní.
Zmohl jsem už jenom na pár chabých skoků, než mě bolest úplně zaslepila a než jsem se zase zastavila o nějaký náhrobek.
Potřetí a naposledy.
Cítila jsem že se lámu v pase a padám a padám. Strašně dlouho. Pak jsem dopadla přímo na hlavu a na zápěstí. Další křupnutí, které jsem už skoro nevnímala. Najednou mě v tu chvíli přepadl strašný pocit se tomu zvuku šíleně zasmát, protože už jsem necítila vůbec žádnou, s hrůzou očekávanou bolest. Dokonce i agónie z nohou pominula. Jediné, co mi vadilo, byla bolest hlavy.
Nejen na čele -místa dopadu- ale bolela úplně celá. Další věc, co mě znepokojovala bylo šílené teplo, které mi znenadání polilo čelo a zahřálo i tvář. Bylo to tekuté, ale husté. Pak se mi to dostalo i do oka a já viděla koruny stromů a kříž nad sebou rudě. No jasně, krev.
A pak jeho tvář.
Už mě tak neděsila. Dokonce by jsem se na něj i usála, ale zřejmě jsem si něco udělala i s čelistí, a tak se mi to nepovedlo.
Nedokázala už jsem rozpoznat jak se tváří. Dokonce už sotva vnímala silné paže, které mne pomalu zvedaly do vzduchu.
Už ani vůni těch květin, ve kterým jsem částečně ležela.
Ani střep z rozbitého květináče, který mě tlačil do zad.
Vše se náhle začalo propadat do přívětivé temnoty, která mně objímala svou bezbolestnou náručí a útěchou v zapomnění.
No ne…jsou vidět i hvězdy, byla poslední myšlenky, která mi vyplula na mysl.
Pak ale i hvězdy se rozplynuly a s nimi i všechny ostatní myšlenky a houpavý pocit –jako bych byla na palubě nějaké lodi ustal.