Jen jedna noc (2)

„Cože?“ hlesnu.
„Chce vás mít tady, až přijdete do nemocnice, tak vám řeknu víc,“ odpoví hlas a zavěsí.
„Co se stalo?“ zeptá se Jakub.
„Matěj umírá,“ hlesnu tiše.
Co jsem to jen udělala?
„To bude nějaký omyl,“ řekne Kuba a snaží se mě uklidnit, ale já vyletím jako čertík z krabičky.
„Proč by to měl být omyl? Omyl je to, že jsem tady teď s tebou. To co se Matějovi stalo se mělo stát mě a ne jemu!“ řvu hystericky.
„Ale proč?“ zeptá se.
„Proč? Protože můj život nestojí za nic!“
„Ale…“
„Žádné ale. Jedu za ním do nemocnice a ty bys měl taky jít!“ řeknu a začnu se oblékat. Chci být co nejdál od Kuby. Alespoň v tuto chvíli.

„Tady jste, pojďte hned za ním,“ řekne doktor, jakmile mě uvidí.
Otřu si slzy a následuji ho. Už přes skleněnou stěnu vidím, jak tam leží. Kolem něj je plno hadiček, přístrojů.
On se mezi nimi ztrácí!
„Ahoj!“ zašeptám a přistoupím k němu. Chytím ho za ruku, ale je úplně studená.
Otevře oči a podívá se na mě.
„Umírám,“ řekne.
„Ne, ty neumřeš. Dostaneš se z toho, uvidíš,“ snažím se uklidnit spíš sebe!
„Umřu a chci, abys věděla,… že nechci, abys měla pocit,… že jsem s tebou nebyl šťastný. Vím,… že miluješ někoho jiného,…. a taky chci,…. aby jsi se k němu vrátila,…. pokud to půjde,“ řekne. Těžce se mu dýchá.
Jemně stiskne moji podívá se na mě.
„Sbohem!“
Zavře oči a najednou jen…

Sedím sama v čekárně. Doktoři mi chtěli dát něco na uklidnění, ale já to odmítla.
Nechci mít pocit, že nic necítím, právě naopak.
Chci cítit!
Všechno!
Když vyjdu ven, skoro svítá.
Venku narazím na Kubu.
„Ahoj,“ řekne nervózně.
„Ahoj,“ odpovím, ale jeho pohledu se vyhnu.
„Je mrtvý!“ odpovím.
Snaží se mě obejmout, ale vyškubnu se mu.
„Je mi ze mě nanic! To co se v noci stalo se nemělo stát! Byla to obrovská chyba.“
“Tohle říkáš jen proto, že jsi rozrušená,“ řekne klidně.
„Že jsem rozrušená? To teda jsem, ale myslím to vážně. Nech mě být!“ řeknu a odejdu.
Dohoní mě, ale vytrhnu se mu a dám se do běhu.
Poslední co uslyším je skřípění brzd, náraz a pak už jen ticho a klid….